Zase zpátky do velkoměsta:-)

Poslední den v Stahankulam pomalu končí, stihla jsem dokončit všechno potřebné, zítra balení a odpoledne odjíždím zpátky do velkoměsta - Chennaie (něco kolem 600km a asi 14hodin na cestě). Tohle je tedy asi můj poslední nebo možná předposlední příspěvek, protože program v Chennaii mám hodně plný...
Je to zvláštní, sotva si člověk zvykne, nějak se uklidní a zapadne do nového prostředí, je zase vytržen a musí jít...ale je to tak dobře...:)
Do Chennaie se těším, ale zároveň je mi trochu líto, že už se vracím...bude to změna, kolo vyměním za motorku, skoro se za to stydím, ale jízda na motorce mě v Indii nadchla:)...
V úterý odlétám z Chennaie, čekají mě dva přestupy, celkem asi 12hodin na letištích...a ve středu večer budu zase zpátky...

Snad jsem Vám tímhle blogem alespoň trochu zprostředkovala svoje zážitky z Indie...

...oběd :)

a těším se na viděnou zase doma:)

Monzunový déšť

Jak jsem psala včera, dnes je indický státní svátek Den nezávislosti, nebyla tedy normální výuka, ale konala se slavnost, děti tančily, zpívaly a byly pro ně připravené různé soutěže, program trval skoro celé dopoledne.

Odpoledne jsem šla něco vytisknout s jedním studentem a také pro ovoce, když jsem se vracela, zastavila mě v naší ulici jedna žena, nemluvila anglicky, jediné co jsem rozuměla bylo můj bratr, můj bratr a pokračování už bylo v tamilštině....říkala jsem jí, že nerozumím, ale zdála se neodbytná, tak jsem šla pro babičku...ona mezi tím také vešla na dvůr...a pak s babičkou mluvila v tamilštině a pořád se na mě usmívala a zdálo se, že snad neodejde...vzpomněla jsem si, že jsem ji už asi před dvěma dny potkala ve městě a že mě zdravila...a teď mě zřejmě následovala....Když pak odešla, ptala jsem se, co tedy chtěla, babička říkala, že chtěla, abych šla k nim domů...a pořád se na něco vyptávala, babička ji neznala...občas mě někdo zastaví a povídáme si, nebo mě lidé pozdraví, ale zatím nikdo nebyl takhle neodbytný, až to bylo trochu nepříjemné.

Tak dnes konečně přišel pravý monzunový déšť. Obloha se tak kolem půl páté zatáhla...byly to hustá černá mračna, začalo hřímat a nejdřív padaly obrovské kapky a pak to přešlo v opravdu prudký liják, po ulici se valila spousta vody, zahrádka uprostřed domu se proměnila v jezírko...ani už jsem nestačila běžet na střechu pro svoje prádlo, které ačkoli je pod střechou, suché určitě nezůstalo...:) déšť trval tak hodinu a už pomalu zase začíná svítit slunce...vzduch krásně voní a není takové horko, tak je to moc příjemné...

Přede mnou jsou poslední dva dny ve škole...:(:)

barevným práškem vysypaná vlajka a mandala před vchodem do školy -  Den nezávislosti Indie

konečně monzunový déšť:)

Rameshwaram

V neděli jsme navštívili Rameshwaram, jak jsem už psala dřív, je to místo nejblíže Sri Lance, podle Ramayany odtud stavěl princ Rama s Hanumanem most na Lanku, abych zachránili Rámovu ženu Sítu, kterou unesl démon Ravana. Ramshwaram je vlastně ostrov, celé město je obklopené mořem, silnice sem vede po úzkém pruhu pevniny a dál pak pokračuje po dlouhém mostě...stejně tak i koleje, které z pevniny pokračují mořem až do Rameswaram...připomnělo mi to hned moji oblíbenou scénu z filmu Cesta do fantazie, kde koleje vedou po mořském dnu a vlak projíždí vodou...
Pohled z mostu je opravdu nádherný, všude jen moře kam až dohlédnete...až je těžké rozlišit, kde začíná nebe...

Navštívili jsme hlavní chrám uprostřed města, lidí tu byla strašlivá spousta, četla jsem před tím, že dovnitř pouštějí pouze hinduisty a cizince vůbec ne, ale nikdo nic neříkal, tak jsme šli dál....vlastně jakmile člověk vešel, začal ho unášet dav návštěvníků a už jste neměli možnost se vrátit:) v hlavní chrámové místnosti jsme usoudili, že bude lepší vydat se na cestu zpátky, protože byla opravdu přeplněná lidmi...cestou zpět proti nám najednou chodbou běžel slon, všichni začali ustupovat, někteří se klaněli, jiní se ho snažili dotknout...byla jsem ráda, že jsem stihla uhnout z cesty a ještě mě někdo strčil, tak jsem stála ve stružce, která odváděla vodu, raději ani nechci vědět odkud:)
Bylo příjemné ocitnout se zase venku a vyjít do trochu klidnějších ulic města. Další naše zastávka pak byla v chrámu pána Rámy...tady se mi líbilo opravdu moc, mám ráda malé klidné chrámy, kde máte čas všechno si prohlédnout...když jsem přišla, uvnitř nikdo nebyl, až po nějaké chvíli přicházeli další lidé, stála jsem před hlavní chrámovou místností a dívala se dovnitř a pak mi pujari naznačil, že mohu jít dál...takže jsem se v Rameswaram nesetkala v žádném chrámu s tím, že by směli vstoupit jen hinduisté nebo indové:-)
Místo je to moc krásné, spousta zeleně, moře...opět by stálo za to zůstat pár dnů...


Celkem pravidelně už používám na cestu do školy kolo...jen je to někdy opravdu nezvyklé, provoz je hustý, každou chvíli člověka o pár centimetrů míjí autobus, motorka, auto a stále někdo troubí, chce to se obrnit, nevšímat si toho a jet pořád dál...a všichni se nakonec nějak vyminou:)...mám problémy s jízdou na levé straně...dnes jsem si cestou ze školy uvědomila až tak v půlce cesty, že jedu celou dobu vpravo...je pravda, že tu na tom zas tolik nezáleží, protože všichni jedou tam, kde je místo a jen když se míjejí tak uhnou na svoji stranu...

Celý poslední týden teď učím v deváté třídě, mám z toho radost, protože to je jedna z nejlepších tříd... tedy pro mě ano, můžeme mluvit o spoustě věcí ...jsou tam samí budoucí lékaři, piloti a inženýři:-), takové mají plány a o všechno se moc zajímají...dnes jsme četli článek o indické astronautce, která pracuje pro NASA, také běžela Bostonský maraton...tak přišla řeč i na běh, překvapilo mě, že o maratonu toho moc nevěděli...jak je dlouhý ani jak vznikl...

Zítra je svátek...Den nezávislosti Indie...:)

Cesta do fantazie:)

Madurai

Můj poslední víkend v Sathankulam je za mnou a nakonec jsem ho přeci jen strávila na cestě do Madurai a Rameswaram. Cestovala se mnou babička i dědeček, nechtěli mě nechat jet samotnou a já jsem zas tvrdohlavě trvala na tom, že alespoň jedno z těch míst navštívím:-)
Vyrazili jsme ráno za svítání do Madurai, kde jsme se potkali s dědečkovo sestrou a jejím manželem, oni mě provedli městem, navštívili jsme Meenakshi templ, obrovský chrámový komplex uprostřed města. Jeho historie je asi 2000 let stará. Uvnitř je několik chrámových místností a také slavná síň tisíce pilířů, ale ve skutečnosti je jich prý "jen" 985:).
Chrámové gopuramy jsou považovány za jedny z nejkrásnějších v jižní Indii...a zdobí je opravdu neskutečné množství soch.
Procházeli jsme chrámem, je opravdu obrovský...v některých částech se rozléhal zpěv...jinde lidé obětovali božstvům ghí lampičky...

V Madurai se opravdu líbilo moc...a určitě by stálo za to zdržet se tu víc než jeden den:)

Jsem trochu unavená po cestě...tak píši dnes krátce, i když bych toho ráda napsala spoustu, dokud jsou zážitky z těch dvou dnů čerstvé:)
V pátek už jsem dostala rozvrh na celý poslední týden...:( a v sobotu se přesouvám do Chennaie, těším se tam, znovu se potkám s těmi, které jsem potkala při příjezdu a ocitnu se zase v trochu jiném prostředí...:-)

Zítra napíšu o Rameswaram, to místo mě opravdu nadchlo...:-)

Oprášila jsem dnes dámské kolo, které jsem tu našla na zahrádce...a smím na něm jezdit...:) duše byly prázdné...pěknou chvíli už na něm nikdo nejel...tak zítra vyrážím do indického provozu:) má dokonce i košík...
Zpěvy a hudba z rozhlasu stále pokračují...v pátek je jeden z největších hinduistických svátků Janmastami, den zjevení  Krišny...myslím ale, že zpěvy z rozhlasu s tímto svátkem nesouvisí...ptala jsem se už pár studentů ...ale nikdo to s tím nespojoval...tak nevím...

z včerejší procházky ke chrámu

Už možná tři dny se line z rozhlasu, který je umístěný hned před domem, kde bydlíme strašlivý randál...kvalita je dost špatná, různě v tom praská a je to tak nahlas...začínají někdy před šestou ráno a s malými pauzami to trvá až tak do jedenácti hodin večer...někdy déle... dva dny se to dalo nějak vydržet...ale dnes už si říkám, že by to mohlo stačit...:)

Je to zpěv, do toho chaotické bubnování a nástroj podobný trumpetě....a nebo jen několik trumpet a bubny...

Ptala jsem se, co to...dědeček říkal, že je to z chrámu, který je ale poměrně daleko a tady mají rozhlas...jde nějakou oslavu...ale sám nevěděl...

Ani neslyšíte druhého člověka, co vám říká...a do toho každé ráno a večer babička zpívá křesťanské písně v tamilštině a předčítá dědečkovi z Bible a snaží se je překřičet...:)

V Sathankulam žijí křesťané, hinduisté i muslimové...jsou tu dva větší kostely a několik hinduistických chrámů...škola, kde učím, je křesťanská, ale žáci jsou tu různých vyznání...což mi přijde hezké, sedí tu spolu v lavici muslimové, křesťané i hinduisté, ráno se společně modlí...zpívají...

Dnes jsem prohledávala školní "knihovnu", ptala jsem se dědečka, jestli nemá nějaké knížky, které bych si mohla půjčit...říkal, že ve škole...zavedli mne tedy do jedné třídy kde byla skříňka s knížkami, abych si vybrala...cítila jsem se, jako bych prohledávala půdu...všechno bylo pokryté obrovskou vrstvou prachu, pavučinami...zdálo se, že tu skříň nikdo neotevřel už hodně dlouho...nic co by mě zaujalo jsem ale nenašla, byly tam hlavně knížky odborné...učebnice, něco v tamilštině...většina otočená hřbetem ke stěně skříně, takže hledání nebylo snadné...nakonec jsem si odnesla jednu učebnici angličtiny, nějaké příběhy a pár časopisů...dědeček říkal, že měl spoustu knih...myslel, že budou tam...tak možná ještě něco objevíme...

čekání na autobus

Nějakou záhadou už mi jdou zase vkládat obrázky...tak tady jsou slíbené fotky dětí, kterým chceme pomoci...


Dnes jsem se tedy na konec na výlet přeci jen vypravila:), jela jsem tradičně jako skoro všechny víkendy před tím k moři...

Po obědě jsem si zabalila věci a vydala jsem se na autobusové nádraží, po chvíli se mi podařilo doptat se a najít správný autobus, s každou další zastávkou se zaplňoval stále víc a víc, vedle mě seděla babička se spící holčičkou v náručí, ulička byla přeplněná, až jsem měla pocit, že si lidé začnou sedat do druhé vrstvy na ty, co už sedí...v jednu chvíli to tak vážně vypadalo...nakonec jsem dorazila do cíle, problém byl vystoupit, autobus už se rozjížděl a já se nemohla vymotat z té spousty lidí a sárí...:)Nakonec někdo zavolal na řidiče, ještě zastavil a já jsem se dostala ven...pak už jsem mířila rovnou k moři, kde bývá většinou příjemný klid...

Dnes to tak úplně nebylo, pláž byla plnější než obvykle, ale přeci se mi podařilo objevit klidnější místo a chvíli mě dokonce ani nikdo nezdravil a na nic se mě neptal...někdy už je toho moc, když se stále někdo ptá na Vaše jméno několikrát za den, sotva vyjdete z domu...normálně mi to nevadí, ale ne vždycky na to člověk má náladu...:)

K večeru jsem se vypravila zase zpět do města na autobus, chytit ten správný autobus domů je vždycky největší problém...zatím jsem vždycky nastupovala na hlavní ulici, kde je zastávka, která není samozřejmě nijak označená, je to prostě místo na ulici, kde stojí lidé a když jede jejich autobus zamávají...

Věděla jsem zhruba čas, kdy autobus jezdí a zeptala jsem se jednoho Inda na zastávce, jestli by mi mohl říct, až pojede můj autobus do Sathankulam...byl moc milý, uměl anglicky, radil se ještě s ostatními, protože jak se později ukázalo, sám nebyl místní...autobusů projela spousta, ale žádný můj...lidé se na zastávce střídali, jen my jsme tam pořád stáli...nakonec mi nabídl, že bude lepší jít přímo na autobusové nádraží, protože odtamtud jede více autobusů...(hlavou mi prolétla spousta rad, co mi dědeček dává a jak moc mám být opatrná, když se ptám někoho na radu...)...nakonec jsem odpověděla, že to je v pořádku, že jsem vždycky nastupovala tady a tak počkám a kdyžtak půjdu na nádraží sama...řekl, že tam stejně má cestu...ale já jsem čekala dál...po chvíli ke mě přišli dva pánové, byli opilí nebo pod vlivem něčeho jiného, nevím...chtěli moji vodu, pořád něco opakovali...a to už jsem začala být trochu nervózní:) Je to moc zvláštní pocit být jiný, člověku dojde, jak se cítí každý, kdo se v určité společnosti něčím odlišuje...jdete po ulici a téměř každý se na Vás podívá...někdy je to legrace, ale někdy ne...dneska to na mne dolehlo nějak víc...

Pánů jsem si nevšímala, jen jsem řekla, že vodu jim nedám...po nějaké chvíli odešli...a ten Ind, co mi před tím radil, se zeptal , jestli přeci jen nechci jít na to autobusové nádraží:-) tak jsem šli...věřím, že člověk dokáže odhadnout a poznat, kdo je seriózní a snaží se Vám jen pomoct a kdo není...cestou jsme si povídali, říkal, že mám být opatrná, protože mohu narazit na moc špatné lidi. Pracuje v Bangalore a teď je 4 měsíce pracovně tady, ukázal mi dokonce svoji průkazku, asi abych tomu věřila:-) došli jsme na nádraží a autobus do Sathankulam se zrovna rozjížděl, tak jsem ještě stihla poděkovat a nastoupit...:-)

Babička mi právě teď přinesla tři jasmínové květy na zítra do vlasů...vyrostly jim tu na zahrádce...:-)překrásně voní...

Alan Josuah 7. třída

Preethi Angel 5. třída

Sudarson 3. třída

Muthumani 2. třída