Zase zpátky do velkoměsta:-)

Poslední den v Stahankulam pomalu končí, stihla jsem dokončit všechno potřebné, zítra balení a odpoledne odjíždím zpátky do velkoměsta - Chennaie (něco kolem 600km a asi 14hodin na cestě). Tohle je tedy asi můj poslední nebo možná předposlední příspěvek, protože program v Chennaii mám hodně plný...
Je to zvláštní, sotva si člověk zvykne, nějak se uklidní a zapadne do nového prostředí, je zase vytržen a musí jít...ale je to tak dobře...:)
Do Chennaie se těším, ale zároveň je mi trochu líto, že už se vracím...bude to změna, kolo vyměním za motorku, skoro se za to stydím, ale jízda na motorce mě v Indii nadchla:)...
V úterý odlétám z Chennaie, čekají mě dva přestupy, celkem asi 12hodin na letištích...a ve středu večer budu zase zpátky...

Snad jsem Vám tímhle blogem alespoň trochu zprostředkovala svoje zážitky z Indie...

...oběd :)

a těším se na viděnou zase doma:)

Monzunový déšť

Jak jsem psala včera, dnes je indický státní svátek Den nezávislosti, nebyla tedy normální výuka, ale konala se slavnost, děti tančily, zpívaly a byly pro ně připravené různé soutěže, program trval skoro celé dopoledne.

Odpoledne jsem šla něco vytisknout s jedním studentem a také pro ovoce, když jsem se vracela, zastavila mě v naší ulici jedna žena, nemluvila anglicky, jediné co jsem rozuměla bylo můj bratr, můj bratr a pokračování už bylo v tamilštině....říkala jsem jí, že nerozumím, ale zdála se neodbytná, tak jsem šla pro babičku...ona mezi tím také vešla na dvůr...a pak s babičkou mluvila v tamilštině a pořád se na mě usmívala a zdálo se, že snad neodejde...vzpomněla jsem si, že jsem ji už asi před dvěma dny potkala ve městě a že mě zdravila...a teď mě zřejmě následovala....Když pak odešla, ptala jsem se, co tedy chtěla, babička říkala, že chtěla, abych šla k nim domů...a pořád se na něco vyptávala, babička ji neznala...občas mě někdo zastaví a povídáme si, nebo mě lidé pozdraví, ale zatím nikdo nebyl takhle neodbytný, až to bylo trochu nepříjemné.

Tak dnes konečně přišel pravý monzunový déšť. Obloha se tak kolem půl páté zatáhla...byly to hustá černá mračna, začalo hřímat a nejdřív padaly obrovské kapky a pak to přešlo v opravdu prudký liják, po ulici se valila spousta vody, zahrádka uprostřed domu se proměnila v jezírko...ani už jsem nestačila běžet na střechu pro svoje prádlo, které ačkoli je pod střechou, suché určitě nezůstalo...:) déšť trval tak hodinu a už pomalu zase začíná svítit slunce...vzduch krásně voní a není takové horko, tak je to moc příjemné...

Přede mnou jsou poslední dva dny ve škole...:(:)

barevným práškem vysypaná vlajka a mandala před vchodem do školy -  Den nezávislosti Indie

konečně monzunový déšť:)

Rameshwaram

V neděli jsme navštívili Rameshwaram, jak jsem už psala dřív, je to místo nejblíže Sri Lance, podle Ramayany odtud stavěl princ Rama s Hanumanem most na Lanku, abych zachránili Rámovu ženu Sítu, kterou unesl démon Ravana. Ramshwaram je vlastně ostrov, celé město je obklopené mořem, silnice sem vede po úzkém pruhu pevniny a dál pak pokračuje po dlouhém mostě...stejně tak i koleje, které z pevniny pokračují mořem až do Rameswaram...připomnělo mi to hned moji oblíbenou scénu z filmu Cesta do fantazie, kde koleje vedou po mořském dnu a vlak projíždí vodou...
Pohled z mostu je opravdu nádherný, všude jen moře kam až dohlédnete...až je těžké rozlišit, kde začíná nebe...

Navštívili jsme hlavní chrám uprostřed města, lidí tu byla strašlivá spousta, četla jsem před tím, že dovnitř pouštějí pouze hinduisty a cizince vůbec ne, ale nikdo nic neříkal, tak jsme šli dál....vlastně jakmile člověk vešel, začal ho unášet dav návštěvníků a už jste neměli možnost se vrátit:) v hlavní chrámové místnosti jsme usoudili, že bude lepší vydat se na cestu zpátky, protože byla opravdu přeplněná lidmi...cestou zpět proti nám najednou chodbou běžel slon, všichni začali ustupovat, někteří se klaněli, jiní se ho snažili dotknout...byla jsem ráda, že jsem stihla uhnout z cesty a ještě mě někdo strčil, tak jsem stála ve stružce, která odváděla vodu, raději ani nechci vědět odkud:)
Bylo příjemné ocitnout se zase venku a vyjít do trochu klidnějších ulic města. Další naše zastávka pak byla v chrámu pána Rámy...tady se mi líbilo opravdu moc, mám ráda malé klidné chrámy, kde máte čas všechno si prohlédnout...když jsem přišla, uvnitř nikdo nebyl, až po nějaké chvíli přicházeli další lidé, stála jsem před hlavní chrámovou místností a dívala se dovnitř a pak mi pujari naznačil, že mohu jít dál...takže jsem se v Rameswaram nesetkala v žádném chrámu s tím, že by směli vstoupit jen hinduisté nebo indové:-)
Místo je to moc krásné, spousta zeleně, moře...opět by stálo za to zůstat pár dnů...


Celkem pravidelně už používám na cestu do školy kolo...jen je to někdy opravdu nezvyklé, provoz je hustý, každou chvíli člověka o pár centimetrů míjí autobus, motorka, auto a stále někdo troubí, chce to se obrnit, nevšímat si toho a jet pořád dál...a všichni se nakonec nějak vyminou:)...mám problémy s jízdou na levé straně...dnes jsem si cestou ze školy uvědomila až tak v půlce cesty, že jedu celou dobu vpravo...je pravda, že tu na tom zas tolik nezáleží, protože všichni jedou tam, kde je místo a jen když se míjejí tak uhnou na svoji stranu...

Celý poslední týden teď učím v deváté třídě, mám z toho radost, protože to je jedna z nejlepších tříd... tedy pro mě ano, můžeme mluvit o spoustě věcí ...jsou tam samí budoucí lékaři, piloti a inženýři:-), takové mají plány a o všechno se moc zajímají...dnes jsme četli článek o indické astronautce, která pracuje pro NASA, také běžela Bostonský maraton...tak přišla řeč i na běh, překvapilo mě, že o maratonu toho moc nevěděli...jak je dlouhý ani jak vznikl...

Zítra je svátek...Den nezávislosti Indie...:)

Cesta do fantazie:)

Madurai

Můj poslední víkend v Sathankulam je za mnou a nakonec jsem ho přeci jen strávila na cestě do Madurai a Rameswaram. Cestovala se mnou babička i dědeček, nechtěli mě nechat jet samotnou a já jsem zas tvrdohlavě trvala na tom, že alespoň jedno z těch míst navštívím:-)
Vyrazili jsme ráno za svítání do Madurai, kde jsme se potkali s dědečkovo sestrou a jejím manželem, oni mě provedli městem, navštívili jsme Meenakshi templ, obrovský chrámový komplex uprostřed města. Jeho historie je asi 2000 let stará. Uvnitř je několik chrámových místností a také slavná síň tisíce pilířů, ale ve skutečnosti je jich prý "jen" 985:).
Chrámové gopuramy jsou považovány za jedny z nejkrásnějších v jižní Indii...a zdobí je opravdu neskutečné množství soch.
Procházeli jsme chrámem, je opravdu obrovský...v některých částech se rozléhal zpěv...jinde lidé obětovali božstvům ghí lampičky...

V Madurai se opravdu líbilo moc...a určitě by stálo za to zdržet se tu víc než jeden den:)

Jsem trochu unavená po cestě...tak píši dnes krátce, i když bych toho ráda napsala spoustu, dokud jsou zážitky z těch dvou dnů čerstvé:)
V pátek už jsem dostala rozvrh na celý poslední týden...:( a v sobotu se přesouvám do Chennaie, těším se tam, znovu se potkám s těmi, které jsem potkala při příjezdu a ocitnu se zase v trochu jiném prostředí...:-)

Zítra napíšu o Rameswaram, to místo mě opravdu nadchlo...:-)

Oprášila jsem dnes dámské kolo, které jsem tu našla na zahrádce...a smím na něm jezdit...:) duše byly prázdné...pěknou chvíli už na něm nikdo nejel...tak zítra vyrážím do indického provozu:) má dokonce i košík...
Zpěvy a hudba z rozhlasu stále pokračují...v pátek je jeden z největších hinduistických svátků Janmastami, den zjevení  Krišny...myslím ale, že zpěvy z rozhlasu s tímto svátkem nesouvisí...ptala jsem se už pár studentů ...ale nikdo to s tím nespojoval...tak nevím...

z včerejší procházky ke chrámu

Už možná tři dny se line z rozhlasu, který je umístěný hned před domem, kde bydlíme strašlivý randál...kvalita je dost špatná, různě v tom praská a je to tak nahlas...začínají někdy před šestou ráno a s malými pauzami to trvá až tak do jedenácti hodin večer...někdy déle... dva dny se to dalo nějak vydržet...ale dnes už si říkám, že by to mohlo stačit...:)

Je to zpěv, do toho chaotické bubnování a nástroj podobný trumpetě....a nebo jen několik trumpet a bubny...

Ptala jsem se, co to...dědeček říkal, že je to z chrámu, který je ale poměrně daleko a tady mají rozhlas...jde nějakou oslavu...ale sám nevěděl...

Ani neslyšíte druhého člověka, co vám říká...a do toho každé ráno a večer babička zpívá křesťanské písně v tamilštině a předčítá dědečkovi z Bible a snaží se je překřičet...:)

V Sathankulam žijí křesťané, hinduisté i muslimové...jsou tu dva větší kostely a několik hinduistických chrámů...škola, kde učím, je křesťanská, ale žáci jsou tu různých vyznání...což mi přijde hezké, sedí tu spolu v lavici muslimové, křesťané i hinduisté, ráno se společně modlí...zpívají...

Dnes jsem prohledávala školní "knihovnu", ptala jsem se dědečka, jestli nemá nějaké knížky, které bych si mohla půjčit...říkal, že ve škole...zavedli mne tedy do jedné třídy kde byla skříňka s knížkami, abych si vybrala...cítila jsem se, jako bych prohledávala půdu...všechno bylo pokryté obrovskou vrstvou prachu, pavučinami...zdálo se, že tu skříň nikdo neotevřel už hodně dlouho...nic co by mě zaujalo jsem ale nenašla, byly tam hlavně knížky odborné...učebnice, něco v tamilštině...většina otočená hřbetem ke stěně skříně, takže hledání nebylo snadné...nakonec jsem si odnesla jednu učebnici angličtiny, nějaké příběhy a pár časopisů...dědeček říkal, že měl spoustu knih...myslel, že budou tam...tak možná ještě něco objevíme...

čekání na autobus

Nějakou záhadou už mi jdou zase vkládat obrázky...tak tady jsou slíbené fotky dětí, kterým chceme pomoci...


Dnes jsem se tedy na konec na výlet přeci jen vypravila:), jela jsem tradičně jako skoro všechny víkendy před tím k moři...

Po obědě jsem si zabalila věci a vydala jsem se na autobusové nádraží, po chvíli se mi podařilo doptat se a najít správný autobus, s každou další zastávkou se zaplňoval stále víc a víc, vedle mě seděla babička se spící holčičkou v náručí, ulička byla přeplněná, až jsem měla pocit, že si lidé začnou sedat do druhé vrstvy na ty, co už sedí...v jednu chvíli to tak vážně vypadalo...nakonec jsem dorazila do cíle, problém byl vystoupit, autobus už se rozjížděl a já se nemohla vymotat z té spousty lidí a sárí...:)Nakonec někdo zavolal na řidiče, ještě zastavil a já jsem se dostala ven...pak už jsem mířila rovnou k moři, kde bývá většinou příjemný klid...

Dnes to tak úplně nebylo, pláž byla plnější než obvykle, ale přeci se mi podařilo objevit klidnější místo a chvíli mě dokonce ani nikdo nezdravil a na nic se mě neptal...někdy už je toho moc, když se stále někdo ptá na Vaše jméno několikrát za den, sotva vyjdete z domu...normálně mi to nevadí, ale ne vždycky na to člověk má náladu...:)

K večeru jsem se vypravila zase zpět do města na autobus, chytit ten správný autobus domů je vždycky největší problém...zatím jsem vždycky nastupovala na hlavní ulici, kde je zastávka, která není samozřejmě nijak označená, je to prostě místo na ulici, kde stojí lidé a když jede jejich autobus zamávají...

Věděla jsem zhruba čas, kdy autobus jezdí a zeptala jsem se jednoho Inda na zastávce, jestli by mi mohl říct, až pojede můj autobus do Sathankulam...byl moc milý, uměl anglicky, radil se ještě s ostatními, protože jak se později ukázalo, sám nebyl místní...autobusů projela spousta, ale žádný můj...lidé se na zastávce střídali, jen my jsme tam pořád stáli...nakonec mi nabídl, že bude lepší jít přímo na autobusové nádraží, protože odtamtud jede více autobusů...(hlavou mi prolétla spousta rad, co mi dědeček dává a jak moc mám být opatrná, když se ptám někoho na radu...)...nakonec jsem odpověděla, že to je v pořádku, že jsem vždycky nastupovala tady a tak počkám a kdyžtak půjdu na nádraží sama...řekl, že tam stejně má cestu...ale já jsem čekala dál...po chvíli ke mě přišli dva pánové, byli opilí nebo pod vlivem něčeho jiného, nevím...chtěli moji vodu, pořád něco opakovali...a to už jsem začala být trochu nervózní:) Je to moc zvláštní pocit být jiný, člověku dojde, jak se cítí každý, kdo se v určité společnosti něčím odlišuje...jdete po ulici a téměř každý se na Vás podívá...někdy je to legrace, ale někdy ne...dneska to na mne dolehlo nějak víc...

Pánů jsem si nevšímala, jen jsem řekla, že vodu jim nedám...po nějaké chvíli odešli...a ten Ind, co mi před tím radil, se zeptal , jestli přeci jen nechci jít na to autobusové nádraží:-) tak jsem šli...věřím, že člověk dokáže odhadnout a poznat, kdo je seriózní a snaží se Vám jen pomoct a kdo není...cestou jsme si povídali, říkal, že mám být opatrná, protože mohu narazit na moc špatné lidi. Pracuje v Bangalore a teď je 4 měsíce pracovně tady, ukázal mi dokonce svoji průkazku, asi abych tomu věřila:-) došli jsme na nádraží a autobus do Sathankulam se zrovna rozjížděl, tak jsem ještě stihla poděkovat a nastoupit...:-)

Babička mi právě teď přinesla tři jasmínové květy na zítra do vlasů...vyrostly jim tu na zahrádce...:-)překrásně voní...

Alan Josuah 7. třída

Preethi Angel 5. třída

Sudarson 3. třída

Muthumani 2. třída

Pomoc dětem

Nakonec se přeci jen můj odjezd oddálil z mnoha důvodů...už raději moc plánovat nebudu a až to vyjde, tak vyrazím...:-)

Možná už k Vám dolétlo, že jsme se rozhodli s lidmi kolem Serafa uspořádat sbírku a podpořit děti ze školy v Sathankulam, kteří jsou bez rodičů a pro jejich příbuzné je velmi těžké platit školné. Rozesílali jsme informační mail mezi své přátelé a ještě jsem se rozhodla napsat o sbírce sem na blog, kdyby se chtěl někdo přidat a mail k němu nedorazil. V takovém případě mě prosím kontaktujte a já Vám pošlu bližší informace o celé akci a o tom, jak je možné pomoci nebo se zapojit.

Zatím se bude jednat o jednorázovou pomoc na tento školní rok a postupně doufáme, že budeme schopni v podpoře pokračovat...

Náklady na jedno dítě na jeden školní rok se pohybují okolo 2 600kč, je možné přispět libovolnou částkou od 100kč...

Ve škole je 28 dětí, kteří ztratily oba nebo jednoho z rodičů a je pro ně těžké školné uhradit. Nyní bychom rádi pomohli především třem úplným sirotkům a jednomu postiženému chlapci. Dnes jsem je fotila, bylo to moc zvláštní...znám je od vidění ze tříd, ale mezi tou spoustou dětí člověku tolik jemností uniká...obvykle mají děti obrovskou radost, když je fotím...smějou se a je to hodně živé...oni na mne ale působili tak sklesle...i proto jsem se rozhodla napsat ještě sem a všechno potřebné dokončit, než se vydám někam na cestu...

Stále mi zlobí blog a nemohu vkládat fotky, už s tím zápasím od včerejška...lišta, která umožňuje vkládání obrázků je nefunkční...žádná z ikon na ní nereaguje...a celá lišta je zobrazená třikrát za sebou:)...možná je to chyba mého pc, nevím...kdyby někoho napadlo co s tím, budu moc vděčná za radu...a přidám fotky dětí...

Dnes jsem šla ze školy s jednou kolegyní, skoro neumí anglicky...jen pár slov, přesto to bylo moc hezké, občas mě ale mrzí, že některé věci si nedokážeme sdělit nebo pochopit a tak je musíme nechat být...ptala se mě, co nosím u nás za oblečení a jestli také nosíme květiny ve vlasech...jako oni tady jasmín:)
Vedla svého synáčka ke své mamince...ta mi hned nabízela kávu a obě na mě mluvili v tamilštině občas s nějakým anglickým slovem...m
Měla jsem obavy z toho zůstat tu sama, ale mám se moc dobře, víc se zapojuji do školních a jiných místních akcí...včera jsme s dědečkem sledovali olympiádu:-)

Děkuji a přeji hezký víkend...

Tak dnes jsem se znovu vypravila do Fair tradového centra, udělat nějaké fotky. Jela se mnou ještě jedna kolegyně ze školy, domluvili jsme se na jednu hodinu, ale samozřejmě ještě v půl druhé u nás nebyla:( autobus jsme tedy nestihli a museli jsme jet jiným, znamenalo to ale dvakrát přestupovat. Hned první autobus byl pěkně plný, všichni se hlavně hrozně roztahují a příliš nemyslí na to, že s nimi sedadlo sdílí ještě někdo jiný...já seděla uprostřed:(, ale jen na opravdu maličkém kousku sedačky:)

Pak jsme vystoupili a čekali na další autobus možná víc jak půl hodiny, nakonec přijel, všichni se strašně tlačí a nenechají ani ostatní vystoupit...je to vždycky boj...pak jsme přestoupili ještě jednou a nakonec jsme přeci jen dojeli do Munipalu. 

Cesta zpět byla o něco příjemnější, jen jsme autobus z Munipalu nestihli, ale zastavili jsme školní autobus a oni nás vzali sebou. Ptali se na mě, odkud jsem a tak...když jsme vystupovali, chtěla jsem zaplatit, jako platily dvě paní, které vystupovaly dřív...asi 10rupii...a řidič mi řekl, ať si to nechám, že to byla pomoc...:) to bylo moc hezké...

Pak jsme čekali na další autobus...byl opět hodně plný a na mě tentokrát vyšlo místo hned vedle řidiče na takové vyvýšené plošině, která je v každém autobusu, byl dotud hezký výhled přímo na cestu...byl to zvláštní pocit, sledovat reakce lidí, co jeli nebo šli proti, když mě viděli vedle řidiče...smáli se, upozorňovali ostatní, aby se podívali, školáci zastavovali a mávali...

Nakonec jsme dorazili zase zpátky domů, dozvěděla jsem se, že je tu každý čtvrtek obrovský trh se zeleninou a ovocem, prošli jsme ho...byla to moc hezká podívaná...opět tolik vůní (příjemných i méně příjemných:-), barev a spousta lidí...

Když se tu člověk pohybuje s někým místním, je to hned něco jiného...všichni Vás vnímají jinak...mám víc pocit, že s nimi něco opravdu sdílím, že se jen nedívám zvenčí na něco, co neznám a čeho nejsem součástí...myslím, že pokud člověk chce poznat tak moc odlišnou kulturu, proniknout do všedního života obyčejných lidí, je dobré respektovat jejich zvyky, jíst stejné jídlo, mají třeba obrovskou radost, když se oblékám jako oni...Lidé často procestují Indii, na každém místě stráví den, dva a stejnou dobu v autobusu nebo ve vlaku, cestování tady dost vyčerpává...já vidím kouzlo v tom, že si můžu koupit mango vždycky ve stejném obchodě...a potkám tam vždycky stejného člověka, se kterým si popovídám, Satankulam už docela dobře znám...a lidé zas ví, proč tu jsem...babička už mě i posílá, abych jí nakoupila ovoce, to je pro mě pocta:-), že mi důvěřuje, že dokážu vybrat dobré ovoce a cenu mám jako místní lidé:).

 Ráda cestuji a těším se zítra do Rameswaram, ale nikdy jsem zatím na žádném víc turistickém místě, kde jsem strávila jen pár dnů nezažila to co tady, kde jsem měsíc...

Předala jsem dnes také fotky panu školníkovi...měl velkou radost:-)

Čeká mě teď ještě večerní střešní běh, praní a balení na zítra...odjíždím brzy ráno...pak se zase ozvu....

Přípravy na sportovní dny ve škole vrcholí... snad se budu moci i zapojit...:) nejdelší běh pro dívky je jen na 600m...:(

Před chvílí jsem byla vyzvednout fotky, řekli mi, abych přišla za hodinu...:-) tak tam půjdu raději až tak za dvě:D

U čaje jsem dnes s dědečkem probírala své plány na cestu, chystám se pryč nejspíš od pátku nejdéle do pondělí, pokud se nevyskytnou zítra nějaké důležité povinnosti. Dědeček mě trochu vystrašil, stále mi opakuje, abych byla opatrná...a dává mi všelijaké rady,  až jsem měla v jednu chvíli chuť, raději zůstat tady:-)

Chystám se do Rameswaram, je to poutní místo, které je nejblíže Sri Lance. Podle Ramayany tady princ Rama stavěl most na Sri Lanku, když zachraňoval svoji ženu Sítu, která byla unesena démonem Rawanou. Hodně jsem o tomhle místě slyšela, vlastně už pán, se kterým jsem seděla v letadle z Istanbulu, mi říkal, abych tam určitě jela, pokud budu mít možnost...o Rameswaram mluvila i Míra v Kanjakumárí...

Odtud bych pak ráda jela do Madurai, jednoho z nejstarších měst Indie...a pak se zase vrátím:-)

Pak jsme s dědečkem mluvili také o indické kultuře, zvycích, o rodinách...vyprávěl mi, jak zakládal školu, začínali se 40 žáky, byla to první anglická škola v širokém okolí a nikdo nevěřil, že bude dlouhodobě fungovat...je tu už přes 30 let. Dědeček je učitel, jeho rodiče byli lékaři, žili v Malajsii ...on se chtěl vrátit do Indie, ale jeho maminka byla proti...nakonec se do Indie ale přeci jen vrátil...:-)

Mrzí ho, že tu nejsou jeho vnoučata, abychom se poznali...vnuk studuje v Bangalore, měli jsme se potkat tam, ale okolnosti a mé plány se změnily. Vnučka zase žije v Madrasu...

Říkal také," když má člověk rodinu, pevné zázemí, má sílu něco vytvořit, jít za svým cílem....a moci být spolu, je požehnání..."

Hezký večer

(dnes bez fotky, nějak mi zlobí internet...)

Tak jsem se rozloučila s Mendi a Sven, doprovodila jsem je k autobusu...teď si připadám trochu opuštěně...nikdo se mnou nepije čaj:) a náš pokoje se zdá být najednou tak velký a prázdný...

Většinu dne nešel proud, tak doháním práci...tento týden už se snad také vydám na cesty, alespoň na dva, tři dny...

Ve čtvrtek by měla také začít sportovní soutěž mezi třídami v různých hrách a dokonce i v běhu, tak jsem na to zvědavá.

Dopoledne jsme se fotili s holkama s panem školníkem, říkal, že by rád fotku dostal, aby ji mohl ukázat ve své vesnici,  tak jsem dvě dnes nechala udělat v místním "foto centru":) zítra by to mělo být hotové, tak snad to dobře dopadne...

Dnes píši jen krátce, pracuji teď víc na počítači a ještě se objevily další věci, které musím zařídit, tak už na psaní nezbývá tolik času:-)

Mendi se Sven zítra odjíždějí, dnes dělaly spoustu fotek...nakonec jsem také podlehla jejich mánii a občas jsem jim strčila svůj foťák, abych také nějakou měla...přeci jen je budu potřebovat na závěrečnou zprávu:)

Na oběd jsme šli dnes domů, protože jsme v té době měly všechny volno...slunce pálí kolem poledne opravdu hodně moc, připadám si občas jako uprostřed pouště...všechno je tak vyschlé, vítr fouká poměrně prudce a nese písek a prach...

Odpoledne jsme se cestou domů zastavili pro kokosovou vodu, paní dnes přivezli nové kokosy, byla opravdu neuvěřitelně dobrá...:-)

Vyrážíme teď všichni ještě ven...poslední večer pohromadě....:(

dnešní fotka:-)

zpíváme...

jakmile někdo začne fotit, hodina je ztracená :)

čerstvé kokosové ořechy...hmmmm:-)

Dnes je to přesně měsíc, co jsem v Indii:)

Další víkend je za námi, volno jsme měli jen dnes. V sobotu jsme byli ve škole, pracovala jsem na školním počítači a docela jsem začínala ztrácet trpělivost, každých deset minut vypadl proud a pak trvalo neskutečně dlouho, než se počítač opět rozběhl, poprvé jsem to nečekala, takže jsem práci neměla uloženou a vše se ztratilo, pak už jsem ukládala každou chvíli...nakonec jsem to dokončila doma na svém notebooku. :-)

Včera jsem si koupila nový druh ovoce...vypadá to jako žluté blumy...doufala jsem, že to bude něco podobného...prodavače jsem se ptala, jestli to můžu jíst jen tak, říkal, že ano...a měl pravdu:) jen je to neskutečně hořké...dědeček s babičkou se smáli, prý je to moc zdravé, ale dělají se z toho pickles...syrové to nikdo moc nejí:) tak teď mám tak na každý den jednu "blumu" a nebo se musím naučit vařit pickles:-)

Dnes jsme byli na pláži, v jedné vesnici dobíhala rodina autobus...viděla jsem je z okénka, babička běžela první, chtěla nás zdržet, za ní běžel zbytek s obrovskou taškou...a řidič odjížděl, seděla jsem hned vpředu, tak jsem na něho volala, ale...hudba hrála tak nahlas, že mě neslyšel, nakonec si mě všiml a zastavil, pán s paní nastoupili, mezi tím doběhla ještě holčička, hodila jim boty:-) a jelo se dál...

Sven s Mendi v úterý odjíždějí do Bangalore, já jsem nakonec změnila plány, zůstávám a vydám na pár dnů svou cestou:). 

Dnes přidávám na přání víc fotek ze školy...pro lepší představu, jak to tam vypadá...ještě nějaké udělám zítra, jen ve třídách se fotí špatně, protože jsou dost tmavé:(

Dobrou noc

cedule není z čela, protože tam zrovna stál autobus, ještě udělám novou fotku:) také kvalita se na blogu vždycky sníží...

save tree, save future

zrovna se píší zkoušky...

Včerejší vyzvedávání čolí...

Včera jsem seděla na schodech u školy a čekala jsem na holky, které se v kanceláři pokoušely vytisknout jízdenky na autobus...a po chvíli ke mě přišel jeden student, myslím ze šesté nebo sedmé třídy, děti si docela už pamatuji, jen je nedokážu zařazovat do ročníků...ptal se mě, proč vypadám tak smutně:) jestli myslím na domov...je hezké, že si tady lidé hodně všímají ostatních...a když je někdo smutný, první otázka je, jestli se mu stýská po domově, chybí mu někdo blízký a nebo se ještě nestihl nenaobědvat:-) to byla hned jeho další otázka, jestli už jsem po obědě a co jsem měla:-) 

Já jsem se pak ptala na jeho zkoušky, říkal, že v pořádku a běžel se zase učit...bylo to milé...a my jsem se s Mendi a Sven vypravila opravdu horkým odpolednem domů, já se spoustou práce...ukázalo se zřejmě, že píši na pc rychleji než místní učitelé...:)

Sven s Mendi si včera byly vyzvednout čoli ke svým sárím...zašly pro ně hned ráno, ale krejčí tam nebyl...řekli jim, že mají přijít znovu v jednu ...a opět tam krejčí, který pro ně šil nebyl...slečna povídala v tamilštině něco o večeru...nakonec jsme z toho pochopili, ať přijdeme v šest:) cestou do školy u nás zastavil krejčí na motorce a řekl, že můžeme přijít v pět a bude to připravené....přišli jsme tedy něco po půl šesté a opět to nevypadalo nadějně...krejčí, který šil mé panjabi, velice milý a spolehlivý člověk, majitel obchodu...se už na svého kolegu docela zlobil a nakonec poslal svoji dceru na motorce k němu domů, aby čoli přivezla a řekl, ať počkáme...stáli jsme tedy u obchodu, přišli k nám ještě dva starší pánové a povídali si s námi...ptali se mě, jestli jsem z Itálie, někdy jsem vážně překvapená:-)...hned na začátku, když jsem tu ještě byla jen s Mendi,  se mě ve škole ptali, jestli jsem z Číny:D

Zrovna se předělávala omítka kolem krejčovství a písmo malíř psal název obchodu v angličtině a v tamilštině...byla to krásná podívaná...fascinuje mě, jak všechny reklamy a nápisy jsou psané ručně...a je jich tu pěkná spousta:)

Tak to je pro Indii typické, nikam se nespěchá...vyzvedáváním čoli můžete strávit skoro celý den...nakonec je tedy asi po dvaceti minutách dovezli, mezi tím nám jeden kluk tlumočil, pán, který obchod vlastní, se omlouval za svého kolegu...říkal, že on sám čoli nešije, proto to nechal dělat někoho jiného...

Čoli jsme prohlédli, ještě jsem říkala, že švy uvnitř nejsou zaentlované a u mého panjabi to udělali, pan majitel si toho všiml a hned někoho zavolal a řekl, že to dodělají, ať ještě počkáme:) jednal s námi opravdu hezky...asi za dalších 15 minut mu svázaná čoli hodil nějaký muž z balkonu protějšího domu:) a konečně byly kompletně hotové:)...pak jsme se šli ještě projít, holky si kupovaly samosy, já jsem se chtěla zastavit pro papaju...v obchodě ale nebyl prodavač, stalo se mi to už jednou...plný pult ovoce a nikde nikdo...chvíli jsme čekali...stále nikdo nešel...pak nás napadlo udělat fotku...Sven fotila a říkala, zkuste pobrat co nejvíc ovoce:-) no, vypadalo to, jako že chceme odnést celý obchod....vážně jsme se nasmáli, i prodavači z ostatních krámků, kteří nás pozorovali, většinou už nás všichni znají, protože tudy chodíme každý den, přeci jen po chvíli přiběhl nějaký cizí pán, něco povídal a mával rukama...nakonec jsme to vzdali a pokračovali směrem domů a pro papáju jsem se stavěla později...:)

Dnes mě zas zastavil ten samý student jako včera...ptal se, jak se dnes mám...a co můj oběd:-)

Včera jsem dostala čerstvé datle...úžasné:-), zkoušky skončily...mám stále velkou hromadu věcí na psaní na pc...a v pečené kuličce z těsta, kterou jsme měli ke svačino-večeři, jsem našla mrtvou mouchu:-)

čekání na čoli:)

oprava nátěru a nápisů obchodu

ve škole...

Fair trade...hned jsem si vzpomněla na Seraf:)

Dnes byly ještě zkoušky, tak jsem nakonec dostala za úkol přepsat rozvrhy do počítače...všechny administrativní věci kolem školy jsou na různých papírech, některé už vypadají hodně staře a opotřebovaně:)
Někdy kolem půl čtvrté jsem nechala rozvrhy být a vyrazili jsme s babičkou školním autem na výlet do dalšího nedalekého pobřežního městečka. Babička nás zavedla do výrobny košíků a nejrůznějších výrobků z palmových listů...obchod byl v areálu místní školy...vešli jsme, všechno si prohlédli, vybrali jsme si nějaké věci...a když už jsme se chystali odejít, všimla jsem si na stěně plakátu fair trade...pod ním bylo naskládáno a zabaleno velké množství košů...hned jsem se ptala, jestli jde tedy o fair trade výrobky...a paní přisvědčila, měla jsem z toho radost, říkala, že ty zabalené věci jsou určené právě k vývozu...tak alespoň teď vím, jak to může vypadat na druhé straně fairového obchodu...:)
Pak jsme pokračovali dál ke kostelu za městečko, stál na kopci a byl odtamtud krásný výhled na moře...prošli jsme se, navštívili kostel, pak jsme chvíli seděli ve stínu a jedli sušenky a nakonec jsme se vypravili zpátky k autu..výlety s babičkou jsou stejně nejlepší:) ona zná spoustu míst, nikdo si nedovolí nás otravovat, tak se s ní vždycky cítím jistější...cestou jsme zastavili ještě v jiném městečku na kávu...vystoupili jsme a následovali babičku do blízké jídelny:-) nepůsobila zrovna moc čistě, prostřeli před nás banánové listy, je to praktické a hezky to vypadá:) nemusí se mýt nádobí ani používat plast...působíme vždycky všude rozruch, všichni se na nás otočí, jakmile někam vstoupíme, občas se někdo babičky ptá...nebo se lidé ptají přímo nás, odkud jsme a kde jsme se tam s ní vzali:)...vypili jsme kávu a pokračovali jsme domů, slunce už skoro zapadalo, byl příjemný stín a nebe mělo krásnou načervenalou barvu...
Ráda pozoruji krajinu z auta, občas už chci zavolat, zastavte na chvíli...a jít se podívat po okolí:)...pěšky se mimo vesnici příliš nedostaneme:(...rostou tu obrovské kaktusy, mají tak okolo dvou metrů, často tvoří ploty okolo pozemků...a nebo různé trnité hustě zasázené keře...babička mi také dnes ukazovala odkud jsou zelené kokosy, které si kupuji ...a pak jsem viděla strom Sapoty:-)

Teď se musím vrátit k rozvrhům, které jsem nedokončila:-) tak hezký večer...

babička před prodejnou fair trade...tašku, co drží si právě koupila:)

uvnitř prodejny...ženy, které podobné věci vyrábějí pracují doma, fungují jako organizace, tohle je jen místo prodeje...

v jídelně...:) babičky svačina, kokosové čatní a cosi smaženého

Vybírali jsme se Sven sárí a večer jsem potkala slona:-)

Včera měly děti zkoušky, tak jsme byli ve škole jen chvíli. Testy byly nakopírované, předepsané ručně, zrovna jsem si ten den říkala, jak jednoduše tu lidé ještě žijí...to už si ani nedokážeme představit...večer sedí před domem, povídají si, někdo sleduje televizi, ulice ožívají, protože je konečně stín a tak si jdou lidé nakoupit a zařídit nejrůznější věci...jak nám říkal dědeček:" v Satankulam jsou všechny nutné služby, žádný internet nepotřebujete:-)"
Je pravda, že toho tu je opravdu spousta, i když se to na první pohled nezdá...pošta, banka...všechno ale tak ukryté, že byste to bez rady někoho místního sotva našli...uzoučké prudké schody vedoucí kamsi do patra...a venku jen nápis v tamilštině:-)

Dnes se Sven rozhodla, že si koupí nějaké sárí...nemyslím, že byla dobrá volba kupovat ho tady v Satankulam, ale nechtěla jsem do toho mluvit. Já jsem kupovala sárí v Tirnervalí, kde jsem byla s Mendi...výběr byl neuvěřitelný:)...vypravili jsme se tedy s babičkou do obchodu na sárí...:-) slečna nám ukazovala nejrůznější druhy...Indové mají rádi výrazné barvy, výšivky a tak podobně, takže většinou chvíli trvá, než prodavač pochopí, co asi tak hledáme...nakonec si po dlouhém váhání Sven vybrala ...čekal nás tedy ještě výběr spodničky...když jsme to všechno absolvovali:-), byli jsme všechny unavené...nakupování v Indii je velice vyčerpávající, ale mě to baví...o všem se dlouze diskutuje, o ceně, o kvalitě, materiálech...o původu...atd....koupili jsme pak s babičkou ještě zelený mung dál na polévku a zeleninu a vypravili jsme se ke krejčímu:-) ...většina sárí má totiž ještě přidaný kus látky, ze kterého si necháte ušít čoli, krátké tričko...
Krejčí Sven změřil, všechno si zapsal a pozítří by to mělo být hotové...nechápu, jak to zvládají, chodí tam tolik lidí...ušití takového trička vyjde asi na necelých 30kč...neuvěřitelné:) ještě látku podkládají tenkým plátnem, takže je čoli dvojité.

Měla jsem dnes  své oblíbené ovoce a vypátrala jsem už název, je to Manilkara Sapota...vypadá na první pohled jako brambor, měkké je to jako kiwi...uvnitř jsou černé pecky a chutná jako medová hruška:-)

Pecky poctivě schovávám, tak snad se mi podaří vypěstovat si Sapotu i u nás:-)
tady je obrázek: http://www.google.cz/imgres?imgurl=http://www.tropicalfruitnursery.com/images/tikal-sap-lg.jpg&imgrefurl=http://www.tropicalfruitnursery.com/fruitproducts_sw.htm&usg=__QVxZO-8UtovrTAaOK0E6FPM6RQE=&h=369&w=553&sz=49&hl=cs&start=3&zoom=1&tbnid=Aahzf7-QnKpQ7M:&tbnh=89&tbnw=133&ei=x70OUIrjKcfjrAeg5oHIDg&itbs=1

Večer jsem potkala na hlavní ulici slona, už jsem viděla slony v Mumbaii, ale tady v Satankulam to bylo poprvé...chobotem se dotkl mojí hlavy, Indové věří, že to člověku přinese štěstí...

nákup mung dálu

dokonce měli i barevné (až moc:-) těstoviny...

pan krejčí...zapisuje si míry

...je neděle
vozy s kokosovými ořechy,
cukrová třtina
a plné boty písku...

nedělní promítání...naši sousedé, studenti a přátelé...fascinováni sledují film Hugo:)

sobota v Satankulam...

Dnes ráno mi babička řekla, že můžu jít se Sudharsanem pro snídani, pokud chci...nerozuměla jsem, proč změnila názor, ani proč s ním můžu jít jen já...až po cestě mi Sud vysvětlil, že ředitel včera s babičkou mluvil a řekl jí, aby nám nezakazovala chodit ven....

Po obědě jsem jela do Trichenduru k pobřeží, holky nakonec zůstaly tady, chtěly si jít zamluvit jízdenky na autobus na jejich další cesty...a mě se nechtělo zůstávat tu celý den. Krajina kolem je opravdu moc hezká, několikrát jsem měla chuť vystoupit dřív, v některé z malých vesnic po cestě...ale spousta míst je opravdu dost odlehlá...
Jsou tu rýžová pole....u Trichenduru jezero, na kterém je spousta ptáků, chtěla bych se tam podívat, tak snad ještě některý z dalších víkendů...
Lidé pracují na polích, ženy nosí obrovské hromady dřeva na hlavách...život na vesnicích tu opravdu není jednoduchý...bohatí lidé mají na všechnu práci služebníky, vidím to u ředitele doma, chodí sem paní uklízet, pomáhat s vařením dokonce i mýt nádobí...když jsem si ohřívala mléko, babička mi řekla, ať příště hrnec nemyji, sami si myjeme jen talíře. Před časem jsem řediteli říkala, že bych potřebovala ještě nějakou manuální práci na odpoledne, jestli je něco, s čím bych mohla pomoct....bylo vidět, že vůbec nechápe, ...nakonec mi řekl, že mu můžu pomoct s nějakou prací na pc:-) Bohatí lidé moc manuálně nepracují...a ti chudí zas pracují až moc...
Dnes tu byla paní a krájela zeleninu na oběd, ptala jsem se, jestli také můžu krájet nebo pomoct s vařením...obě se s babičkou začali smát a řekli, že to nejde...
Na každém kroku jsou tu obrovské kontrasty...opuštěná krajina, že se Vám zdá, jako byste se ocitli na konci světa, chatrče z banánových listů a pak se za zatáčkou objeví moderní benzínová pumpa s reklamou na coca colu nebo něco podobného...

V Trichenduru na pláži dnes nebylo ani tolik lidí, prošla jsem se...do řeči se se mnou dal jeden kluk z Chennaie a jeho tatínek...bylo zvláštní, že byli jediní, kteří měli plavky:-), jinak jsem na pláži zatím nikoho v plavkách neviděla. Pak jsem seděla u pobřeží, dívala se na moře a četla jsem si, bylo to příjemně klidné odpoledne.
Jen když jsem se vrátila zpět do Satankulam stále ještě nešel proud, nešel dnes od rána až někdy do sedmi hodin...
Podařilo se mi také zapomenout peněženku v jednom obchodě...přišla jsem na to před chvílí...neměla jsem v ní sice nic důležitého ani doklady a ani moc peněz, ale i tak mě to trochu vyděsilo, hned jsem tam běžela...pán mě zná, tak jen pokývl hlavou, jako že ví proč jsem tam, než jsem stačila cokoli říct a odemkl šuplík u stolu a peněženku mi podal.

Člověk časem přivykne různým prostředím, přestane se bát, začne si víc připadat jako součást toho všeho...a postupně se zbaví strachu, protože není opodstatněný, je to dáno, řekla bych, způsobem, jak Indii vnímáme u nás...předsudky, které o ní máme...
Dědeček dnes mluvil o cestování a bezpečnosti, říkal mi, pokud je žena oblečená podle místních zvyklostí, nepohybuje se na odlehlých místech pozdě večer nebo tak...nehrozí jí nebezpečí ....nebo alespoň ne o moc větší než jinde...

Dobrou noc...

sobotní odpoledne - spali, když jsem přišla k pláži a ještě když jsem šla na autobus zpět...spousta rodin tráví volné dny u chrámů, mají sebou oběd, pak se prospí, vykoupou se....také hodně často lidé spí na zastávkách autobusů...