Nějakou záhadou už mi jdou zase vkládat obrázky...tak tady jsou slíbené fotky dětí, kterým chceme pomoci...


Dnes jsem se tedy na konec na výlet přeci jen vypravila:), jela jsem tradičně jako skoro všechny víkendy před tím k moři...

Po obědě jsem si zabalila věci a vydala jsem se na autobusové nádraží, po chvíli se mi podařilo doptat se a najít správný autobus, s každou další zastávkou se zaplňoval stále víc a víc, vedle mě seděla babička se spící holčičkou v náručí, ulička byla přeplněná, až jsem měla pocit, že si lidé začnou sedat do druhé vrstvy na ty, co už sedí...v jednu chvíli to tak vážně vypadalo...nakonec jsem dorazila do cíle, problém byl vystoupit, autobus už se rozjížděl a já se nemohla vymotat z té spousty lidí a sárí...:)Nakonec někdo zavolal na řidiče, ještě zastavil a já jsem se dostala ven...pak už jsem mířila rovnou k moři, kde bývá většinou příjemný klid...

Dnes to tak úplně nebylo, pláž byla plnější než obvykle, ale přeci se mi podařilo objevit klidnější místo a chvíli mě dokonce ani nikdo nezdravil a na nic se mě neptal...někdy už je toho moc, když se stále někdo ptá na Vaše jméno několikrát za den, sotva vyjdete z domu...normálně mi to nevadí, ale ne vždycky na to člověk má náladu...:)

K večeru jsem se vypravila zase zpět do města na autobus, chytit ten správný autobus domů je vždycky největší problém...zatím jsem vždycky nastupovala na hlavní ulici, kde je zastávka, která není samozřejmě nijak označená, je to prostě místo na ulici, kde stojí lidé a když jede jejich autobus zamávají...

Věděla jsem zhruba čas, kdy autobus jezdí a zeptala jsem se jednoho Inda na zastávce, jestli by mi mohl říct, až pojede můj autobus do Sathankulam...byl moc milý, uměl anglicky, radil se ještě s ostatními, protože jak se později ukázalo, sám nebyl místní...autobusů projela spousta, ale žádný můj...lidé se na zastávce střídali, jen my jsme tam pořád stáli...nakonec mi nabídl, že bude lepší jít přímo na autobusové nádraží, protože odtamtud jede více autobusů...(hlavou mi prolétla spousta rad, co mi dědeček dává a jak moc mám být opatrná, když se ptám někoho na radu...)...nakonec jsem odpověděla, že to je v pořádku, že jsem vždycky nastupovala tady a tak počkám a kdyžtak půjdu na nádraží sama...řekl, že tam stejně má cestu...ale já jsem čekala dál...po chvíli ke mě přišli dva pánové, byli opilí nebo pod vlivem něčeho jiného, nevím...chtěli moji vodu, pořád něco opakovali...a to už jsem začala být trochu nervózní:) Je to moc zvláštní pocit být jiný, člověku dojde, jak se cítí každý, kdo se v určité společnosti něčím odlišuje...jdete po ulici a téměř každý se na Vás podívá...někdy je to legrace, ale někdy ne...dneska to na mne dolehlo nějak víc...

Pánů jsem si nevšímala, jen jsem řekla, že vodu jim nedám...po nějaké chvíli odešli...a ten Ind, co mi před tím radil, se zeptal , jestli přeci jen nechci jít na to autobusové nádraží:-) tak jsem šli...věřím, že člověk dokáže odhadnout a poznat, kdo je seriózní a snaží se Vám jen pomoct a kdo není...cestou jsme si povídali, říkal, že mám být opatrná, protože mohu narazit na moc špatné lidi. Pracuje v Bangalore a teď je 4 měsíce pracovně tady, ukázal mi dokonce svoji průkazku, asi abych tomu věřila:-) došli jsme na nádraží a autobus do Sathankulam se zrovna rozjížděl, tak jsem ještě stihla poděkovat a nastoupit...:-)

Babička mi právě teď přinesla tři jasmínové květy na zítra do vlasů...vyrostly jim tu na zahrádce...:-)překrásně voní...

Alan Josuah 7. třída

Preethi Angel 5. třída

Sudarson 3. třída

Muthumani 2. třída