Tak jsem se rozloučila s Mendi a Sven, doprovodila jsem je k autobusu...teď si připadám trochu opuštěně...nikdo se mnou nepije čaj:) a náš pokoje se zdá být najednou tak velký a prázdný...

Většinu dne nešel proud, tak doháním práci...tento týden už se snad také vydám na cesty, alespoň na dva, tři dny...

Ve čtvrtek by měla také začít sportovní soutěž mezi třídami v různých hrách a dokonce i v běhu, tak jsem na to zvědavá.

Dopoledne jsme se fotili s holkama s panem školníkem, říkal, že by rád fotku dostal, aby ji mohl ukázat ve své vesnici,  tak jsem dvě dnes nechala udělat v místním "foto centru":) zítra by to mělo být hotové, tak snad to dobře dopadne...

Dnes píši jen krátce, pracuji teď víc na počítači a ještě se objevily další věci, které musím zařídit, tak už na psaní nezbývá tolik času:-)

Mendi se Sven zítra odjíždějí, dnes dělaly spoustu fotek...nakonec jsem také podlehla jejich mánii a občas jsem jim strčila svůj foťák, abych také nějakou měla...přeci jen je budu potřebovat na závěrečnou zprávu:)

Na oběd jsme šli dnes domů, protože jsme v té době měly všechny volno...slunce pálí kolem poledne opravdu hodně moc, připadám si občas jako uprostřed pouště...všechno je tak vyschlé, vítr fouká poměrně prudce a nese písek a prach...

Odpoledne jsme se cestou domů zastavili pro kokosovou vodu, paní dnes přivezli nové kokosy, byla opravdu neuvěřitelně dobrá...:-)

Vyrážíme teď všichni ještě ven...poslední večer pohromadě....:(

dnešní fotka:-)

zpíváme...

jakmile někdo začne fotit, hodina je ztracená :)

čerstvé kokosové ořechy...hmmmm:-)

Dnes je to přesně měsíc, co jsem v Indii:)

Další víkend je za námi, volno jsme měli jen dnes. V sobotu jsme byli ve škole, pracovala jsem na školním počítači a docela jsem začínala ztrácet trpělivost, každých deset minut vypadl proud a pak trvalo neskutečně dlouho, než se počítač opět rozběhl, poprvé jsem to nečekala, takže jsem práci neměla uloženou a vše se ztratilo, pak už jsem ukládala každou chvíli...nakonec jsem to dokončila doma na svém notebooku. :-)

Včera jsem si koupila nový druh ovoce...vypadá to jako žluté blumy...doufala jsem, že to bude něco podobného...prodavače jsem se ptala, jestli to můžu jíst jen tak, říkal, že ano...a měl pravdu:) jen je to neskutečně hořké...dědeček s babičkou se smáli, prý je to moc zdravé, ale dělají se z toho pickles...syrové to nikdo moc nejí:) tak teď mám tak na každý den jednu "blumu" a nebo se musím naučit vařit pickles:-)

Dnes jsme byli na pláži, v jedné vesnici dobíhala rodina autobus...viděla jsem je z okénka, babička běžela první, chtěla nás zdržet, za ní běžel zbytek s obrovskou taškou...a řidič odjížděl, seděla jsem hned vpředu, tak jsem na něho volala, ale...hudba hrála tak nahlas, že mě neslyšel, nakonec si mě všiml a zastavil, pán s paní nastoupili, mezi tím doběhla ještě holčička, hodila jim boty:-) a jelo se dál...

Sven s Mendi v úterý odjíždějí do Bangalore, já jsem nakonec změnila plány, zůstávám a vydám na pár dnů svou cestou:). 

Dnes přidávám na přání víc fotek ze školy...pro lepší představu, jak to tam vypadá...ještě nějaké udělám zítra, jen ve třídách se fotí špatně, protože jsou dost tmavé:(

Dobrou noc

cedule není z čela, protože tam zrovna stál autobus, ještě udělám novou fotku:) také kvalita se na blogu vždycky sníží...

save tree, save future

zrovna se píší zkoušky...

Včerejší vyzvedávání čolí...

Včera jsem seděla na schodech u školy a čekala jsem na holky, které se v kanceláři pokoušely vytisknout jízdenky na autobus...a po chvíli ke mě přišel jeden student, myslím ze šesté nebo sedmé třídy, děti si docela už pamatuji, jen je nedokážu zařazovat do ročníků...ptal se mě, proč vypadám tak smutně:) jestli myslím na domov...je hezké, že si tady lidé hodně všímají ostatních...a když je někdo smutný, první otázka je, jestli se mu stýská po domově, chybí mu někdo blízký a nebo se ještě nestihl nenaobědvat:-) to byla hned jeho další otázka, jestli už jsem po obědě a co jsem měla:-) 

Já jsem se pak ptala na jeho zkoušky, říkal, že v pořádku a běžel se zase učit...bylo to milé...a my jsem se s Mendi a Sven vypravila opravdu horkým odpolednem domů, já se spoustou práce...ukázalo se zřejmě, že píši na pc rychleji než místní učitelé...:)

Sven s Mendi si včera byly vyzvednout čoli ke svým sárím...zašly pro ně hned ráno, ale krejčí tam nebyl...řekli jim, že mají přijít znovu v jednu ...a opět tam krejčí, který pro ně šil nebyl...slečna povídala v tamilštině něco o večeru...nakonec jsme z toho pochopili, ať přijdeme v šest:) cestou do školy u nás zastavil krejčí na motorce a řekl, že můžeme přijít v pět a bude to připravené....přišli jsme tedy něco po půl šesté a opět to nevypadalo nadějně...krejčí, který šil mé panjabi, velice milý a spolehlivý člověk, majitel obchodu...se už na svého kolegu docela zlobil a nakonec poslal svoji dceru na motorce k němu domů, aby čoli přivezla a řekl, ať počkáme...stáli jsme tedy u obchodu, přišli k nám ještě dva starší pánové a povídali si s námi...ptali se mě, jestli jsem z Itálie, někdy jsem vážně překvapená:-)...hned na začátku, když jsem tu ještě byla jen s Mendi,  se mě ve škole ptali, jestli jsem z Číny:D

Zrovna se předělávala omítka kolem krejčovství a písmo malíř psal název obchodu v angličtině a v tamilštině...byla to krásná podívaná...fascinuje mě, jak všechny reklamy a nápisy jsou psané ručně...a je jich tu pěkná spousta:)

Tak to je pro Indii typické, nikam se nespěchá...vyzvedáváním čoli můžete strávit skoro celý den...nakonec je tedy asi po dvaceti minutách dovezli, mezi tím nám jeden kluk tlumočil, pán, který obchod vlastní, se omlouval za svého kolegu...říkal, že on sám čoli nešije, proto to nechal dělat někoho jiného...

Čoli jsme prohlédli, ještě jsem říkala, že švy uvnitř nejsou zaentlované a u mého panjabi to udělali, pan majitel si toho všiml a hned někoho zavolal a řekl, že to dodělají, ať ještě počkáme:) jednal s námi opravdu hezky...asi za dalších 15 minut mu svázaná čoli hodil nějaký muž z balkonu protějšího domu:) a konečně byly kompletně hotové:)...pak jsme se šli ještě projít, holky si kupovaly samosy, já jsem se chtěla zastavit pro papaju...v obchodě ale nebyl prodavač, stalo se mi to už jednou...plný pult ovoce a nikde nikdo...chvíli jsme čekali...stále nikdo nešel...pak nás napadlo udělat fotku...Sven fotila a říkala, zkuste pobrat co nejvíc ovoce:-) no, vypadalo to, jako že chceme odnést celý obchod....vážně jsme se nasmáli, i prodavači z ostatních krámků, kteří nás pozorovali, většinou už nás všichni znají, protože tudy chodíme každý den, přeci jen po chvíli přiběhl nějaký cizí pán, něco povídal a mával rukama...nakonec jsme to vzdali a pokračovali směrem domů a pro papáju jsem se stavěla později...:)

Dnes mě zas zastavil ten samý student jako včera...ptal se, jak se dnes mám...a co můj oběd:-)

Včera jsem dostala čerstvé datle...úžasné:-), zkoušky skončily...mám stále velkou hromadu věcí na psaní na pc...a v pečené kuličce z těsta, kterou jsme měli ke svačino-večeři, jsem našla mrtvou mouchu:-)

čekání na čoli:)

oprava nátěru a nápisů obchodu

ve škole...

Fair trade...hned jsem si vzpomněla na Seraf:)

Dnes byly ještě zkoušky, tak jsem nakonec dostala za úkol přepsat rozvrhy do počítače...všechny administrativní věci kolem školy jsou na různých papírech, některé už vypadají hodně staře a opotřebovaně:)
Někdy kolem půl čtvrté jsem nechala rozvrhy být a vyrazili jsme s babičkou školním autem na výlet do dalšího nedalekého pobřežního městečka. Babička nás zavedla do výrobny košíků a nejrůznějších výrobků z palmových listů...obchod byl v areálu místní školy...vešli jsme, všechno si prohlédli, vybrali jsme si nějaké věci...a když už jsme se chystali odejít, všimla jsem si na stěně plakátu fair trade...pod ním bylo naskládáno a zabaleno velké množství košů...hned jsem se ptala, jestli jde tedy o fair trade výrobky...a paní přisvědčila, měla jsem z toho radost, říkala, že ty zabalené věci jsou určené právě k vývozu...tak alespoň teď vím, jak to může vypadat na druhé straně fairového obchodu...:)
Pak jsme pokračovali dál ke kostelu za městečko, stál na kopci a byl odtamtud krásný výhled na moře...prošli jsme se, navštívili kostel, pak jsme chvíli seděli ve stínu a jedli sušenky a nakonec jsme se vypravili zpátky k autu..výlety s babičkou jsou stejně nejlepší:) ona zná spoustu míst, nikdo si nedovolí nás otravovat, tak se s ní vždycky cítím jistější...cestou jsme zastavili ještě v jiném městečku na kávu...vystoupili jsme a následovali babičku do blízké jídelny:-) nepůsobila zrovna moc čistě, prostřeli před nás banánové listy, je to praktické a hezky to vypadá:) nemusí se mýt nádobí ani používat plast...působíme vždycky všude rozruch, všichni se na nás otočí, jakmile někam vstoupíme, občas se někdo babičky ptá...nebo se lidé ptají přímo nás, odkud jsme a kde jsme se tam s ní vzali:)...vypili jsme kávu a pokračovali jsme domů, slunce už skoro zapadalo, byl příjemný stín a nebe mělo krásnou načervenalou barvu...
Ráda pozoruji krajinu z auta, občas už chci zavolat, zastavte na chvíli...a jít se podívat po okolí:)...pěšky se mimo vesnici příliš nedostaneme:(...rostou tu obrovské kaktusy, mají tak okolo dvou metrů, často tvoří ploty okolo pozemků...a nebo různé trnité hustě zasázené keře...babička mi také dnes ukazovala odkud jsou zelené kokosy, které si kupuji ...a pak jsem viděla strom Sapoty:-)

Teď se musím vrátit k rozvrhům, které jsem nedokončila:-) tak hezký večer...

babička před prodejnou fair trade...tašku, co drží si právě koupila:)

uvnitř prodejny...ženy, které podobné věci vyrábějí pracují doma, fungují jako organizace, tohle je jen místo prodeje...

v jídelně...:) babičky svačina, kokosové čatní a cosi smaženého

Vybírali jsme se Sven sárí a večer jsem potkala slona:-)

Včera měly děti zkoušky, tak jsme byli ve škole jen chvíli. Testy byly nakopírované, předepsané ručně, zrovna jsem si ten den říkala, jak jednoduše tu lidé ještě žijí...to už si ani nedokážeme představit...večer sedí před domem, povídají si, někdo sleduje televizi, ulice ožívají, protože je konečně stín a tak si jdou lidé nakoupit a zařídit nejrůznější věci...jak nám říkal dědeček:" v Satankulam jsou všechny nutné služby, žádný internet nepotřebujete:-)"
Je pravda, že toho tu je opravdu spousta, i když se to na první pohled nezdá...pošta, banka...všechno ale tak ukryté, že byste to bez rady někoho místního sotva našli...uzoučké prudké schody vedoucí kamsi do patra...a venku jen nápis v tamilštině:-)

Dnes se Sven rozhodla, že si koupí nějaké sárí...nemyslím, že byla dobrá volba kupovat ho tady v Satankulam, ale nechtěla jsem do toho mluvit. Já jsem kupovala sárí v Tirnervalí, kde jsem byla s Mendi...výběr byl neuvěřitelný:)...vypravili jsme se tedy s babičkou do obchodu na sárí...:-) slečna nám ukazovala nejrůznější druhy...Indové mají rádi výrazné barvy, výšivky a tak podobně, takže většinou chvíli trvá, než prodavač pochopí, co asi tak hledáme...nakonec si po dlouhém váhání Sven vybrala ...čekal nás tedy ještě výběr spodničky...když jsme to všechno absolvovali:-), byli jsme všechny unavené...nakupování v Indii je velice vyčerpávající, ale mě to baví...o všem se dlouze diskutuje, o ceně, o kvalitě, materiálech...o původu...atd....koupili jsme pak s babičkou ještě zelený mung dál na polévku a zeleninu a vypravili jsme se ke krejčímu:-) ...většina sárí má totiž ještě přidaný kus látky, ze kterého si necháte ušít čoli, krátké tričko...
Krejčí Sven změřil, všechno si zapsal a pozítří by to mělo být hotové...nechápu, jak to zvládají, chodí tam tolik lidí...ušití takového trička vyjde asi na necelých 30kč...neuvěřitelné:) ještě látku podkládají tenkým plátnem, takže je čoli dvojité.

Měla jsem dnes  své oblíbené ovoce a vypátrala jsem už název, je to Manilkara Sapota...vypadá na první pohled jako brambor, měkké je to jako kiwi...uvnitř jsou černé pecky a chutná jako medová hruška:-)

Pecky poctivě schovávám, tak snad se mi podaří vypěstovat si Sapotu i u nás:-)
tady je obrázek: http://www.google.cz/imgres?imgurl=http://www.tropicalfruitnursery.com/images/tikal-sap-lg.jpg&imgrefurl=http://www.tropicalfruitnursery.com/fruitproducts_sw.htm&usg=__QVxZO-8UtovrTAaOK0E6FPM6RQE=&h=369&w=553&sz=49&hl=cs&start=3&zoom=1&tbnid=Aahzf7-QnKpQ7M:&tbnh=89&tbnw=133&ei=x70OUIrjKcfjrAeg5oHIDg&itbs=1

Večer jsem potkala na hlavní ulici slona, už jsem viděla slony v Mumbaii, ale tady v Satankulam to bylo poprvé...chobotem se dotkl mojí hlavy, Indové věří, že to člověku přinese štěstí...

nákup mung dálu

dokonce měli i barevné (až moc:-) těstoviny...

pan krejčí...zapisuje si míry

...je neděle
vozy s kokosovými ořechy,
cukrová třtina
a plné boty písku...

nedělní promítání...naši sousedé, studenti a přátelé...fascinováni sledují film Hugo:)

sobota v Satankulam...

Dnes ráno mi babička řekla, že můžu jít se Sudharsanem pro snídani, pokud chci...nerozuměla jsem, proč změnila názor, ani proč s ním můžu jít jen já...až po cestě mi Sud vysvětlil, že ředitel včera s babičkou mluvil a řekl jí, aby nám nezakazovala chodit ven....

Po obědě jsem jela do Trichenduru k pobřeží, holky nakonec zůstaly tady, chtěly si jít zamluvit jízdenky na autobus na jejich další cesty...a mě se nechtělo zůstávat tu celý den. Krajina kolem je opravdu moc hezká, několikrát jsem měla chuť vystoupit dřív, v některé z malých vesnic po cestě...ale spousta míst je opravdu dost odlehlá...
Jsou tu rýžová pole....u Trichenduru jezero, na kterém je spousta ptáků, chtěla bych se tam podívat, tak snad ještě některý z dalších víkendů...
Lidé pracují na polích, ženy nosí obrovské hromady dřeva na hlavách...život na vesnicích tu opravdu není jednoduchý...bohatí lidé mají na všechnu práci služebníky, vidím to u ředitele doma, chodí sem paní uklízet, pomáhat s vařením dokonce i mýt nádobí...když jsem si ohřívala mléko, babička mi řekla, ať příště hrnec nemyji, sami si myjeme jen talíře. Před časem jsem řediteli říkala, že bych potřebovala ještě nějakou manuální práci na odpoledne, jestli je něco, s čím bych mohla pomoct....bylo vidět, že vůbec nechápe, ...nakonec mi řekl, že mu můžu pomoct s nějakou prací na pc:-) Bohatí lidé moc manuálně nepracují...a ti chudí zas pracují až moc...
Dnes tu byla paní a krájela zeleninu na oběd, ptala jsem se, jestli také můžu krájet nebo pomoct s vařením...obě se s babičkou začali smát a řekli, že to nejde...
Na každém kroku jsou tu obrovské kontrasty...opuštěná krajina, že se Vám zdá, jako byste se ocitli na konci světa, chatrče z banánových listů a pak se za zatáčkou objeví moderní benzínová pumpa s reklamou na coca colu nebo něco podobného...

V Trichenduru na pláži dnes nebylo ani tolik lidí, prošla jsem se...do řeči se se mnou dal jeden kluk z Chennaie a jeho tatínek...bylo zvláštní, že byli jediní, kteří měli plavky:-), jinak jsem na pláži zatím nikoho v plavkách neviděla. Pak jsem seděla u pobřeží, dívala se na moře a četla jsem si, bylo to příjemně klidné odpoledne.
Jen když jsem se vrátila zpět do Satankulam stále ještě nešel proud, nešel dnes od rána až někdy do sedmi hodin...
Podařilo se mi také zapomenout peněženku v jednom obchodě...přišla jsem na to před chvílí...neměla jsem v ní sice nic důležitého ani doklady a ani moc peněz, ale i tak mě to trochu vyděsilo, hned jsem tam běžela...pán mě zná, tak jen pokývl hlavou, jako že ví proč jsem tam, než jsem stačila cokoli říct a odemkl šuplík u stolu a peněženku mi podal.

Člověk časem přivykne různým prostředím, přestane se bát, začne si víc připadat jako součást toho všeho...a postupně se zbaví strachu, protože není opodstatněný, je to dáno, řekla bych, způsobem, jak Indii vnímáme u nás...předsudky, které o ní máme...
Dědeček dnes mluvil o cestování a bezpečnosti, říkal mi, pokud je žena oblečená podle místních zvyklostí, nepohybuje se na odlehlých místech pozdě večer nebo tak...nehrozí jí nebezpečí ....nebo alespoň ne o moc větší než jinde...

Dobrou noc...

sobotní odpoledne - spali, když jsem přišla k pláži a ještě když jsem šla na autobus zpět...spousta rodin tráví volné dny u chrámů, mají sebou oběd, pak se prospí, vykoupou se....také hodně často lidé spí na zastávkách autobusů...

Výprava po Satankulam, babička s dědečkem odjeli...

Dnešek se vydařil:-) Po škole když jsme dorazili domů, nám babička řekla, že odjíždějí do Tirnurvelí a zůstáváme doma sami:-) s ředitelem, ale ten stále někam odchází, předal mi klíč, kdybychom chtěli někam jít....babička je totiž poslední dny docela rozmrzelá, studenti ze školy, kteří bydlí hned přes dvůr a chodí nám pro jídlo, říkali, že je nesvá, že nás lidi potkávají, dívají se na nás...asi to vnímá staromódně, řediteli takové věci nevadí.
Ráno se většinou budím hodně brzy a dnes jsem chtěla jít se Sudharsanem pro snídani, on se babičky zeptal a ona razantně řekla, že nikam jít nemohu. Dědeček na to něco namítal, nerozuměla jsem...myslím, že by mě nechal jít...
Odpoledne jsme tedy zamkli dům a vypravili jsme se prozkoumat neznámé části Satankulam:-), bylo to fajn, hlavně člověka lákají věci a činnosti, které mu někdo zakazuje...objevili jsme další kostel a ještě jednu poměrně velkou školu s volejbalovým hřištěm, koupili jsme si nějaké ovoce a vrátili se zpět. Večer jsem zas běhala na střeše, čekám, kdy bude mít někdo pocit, že tím pohoršuji sousedy a budu muset přestat:-)
Pak někdy po osmé jsme se vypravili ještě ven...rozhodli jsme se sledovat jednoho služebníka ředitele, který nám občas nosí večeři a oběd do školy, abychom zjistili, odkud jídlo je...stáli jsme na dvoře a čekali, až přijde pro prázdné nádoby...zatím se kolem nás shlukla spousta dětí z vedlejší ulice, on nakonec přijel na kole a zašel dovnitř, rozmýšleli jsme, jestli to má smysl, když pojede na kole, ale nakonec jsme se spontánně rozběhli za ním...nebylo moc času....a všechny děti se zas rozběhli za námi...tak jsme běželi ulicí, všichni se po nás otáčeli, kolem cesty ležely krávy...a děti nás křikem následovaly...zjistili jsme, že paní která pro nás vaří nebydlí daleko...kluk seskočil z kola, zaběhl s nádobím do domu, asi jsme ho tím trochu vystrašili, nerozuměl anglicky...my jsme zůstali stát venku...před domem seděla ještě spousta žen s dětmi, my tam stáli, ony nás pozorovali, bylo to zvláštně rozpačité....asi po deseti minutách jsme se pak vypravili na cestu zpět...:-) připadala jsem si v tu chvíli, jako bych se vrátila do dětství, kdy jsme jezdili k babičce na prázdniny...

Těžké věci lidi hodně spojují...všechno je snazší, když víte, že je nablízku někdo, kdo prožívá to samé... je s Vámi na jedné lodi...až se ocitnem v přístavu, zase se naše cesty rozdělí...vlastně už asi za devět dnů...Sudharshan, Pool zůstávají, my odjíždíme do Bangalore, já se tam chvíli zdržím a Sven s Mendi pokračují dál na sever...

cesta ke škole...dnes ráno hořelo, všechno je hodně vyprahlé...

pan školník...

dnešní procházka po Satankulam...tak v podobných obchodech holky většinou nakupují samosy ..:-)

Večerní příjezd do Kochinu...

Do Kochinu jsme dorazili za tmy, někdy po deváté...a opět nás čekalo hledání ubytování...první hotel, kde jsme se ptali, se nám zdál zbytečně drahý, tak jsme pokračovali dál...projížděli jsme uličkami města, bylo už dost pozdě na to hledat ubytování...řidič se občas někoho zeptal...až nám kdosi doporučil levnou ubytovnu, když jsme ji našli, můj mrazivý pocit z Allepey se zase vrátil. Připomínala pavlačový dům na Jateční, všude kolem postávala spousta mužů, kolem pasu měli zavázaná dhótí a upřeně se na nás dívali...nabídli nám hodně levný pokoj ...vedli nás do patra, abychom se na něj podívali...nepůsobil zrovna čistě, světlo nefungovalo...jediné, co nás v tu chvíli zajímalo, jestli jdou zevnitř zamknout dveře:-)...řidič mezi tím čekal venku, vrátili jsme se k němu a začali se rozmýšlet, jestli to vezmeme...cena byla opravdu nízká, něco kolem 30kč na osobu, ale nebyla jsem si jistá, že to za to stojí...ve srovnání s pokojem, který jsme měli v Kovalam a cena byla asi 55kč...měla jsem z toho místa dost nepříjemný vnitřní pocit, asi to bylo ovlivněné i zážitkem z Allepey...holky se přikláněly k tomu zůstat, já s řidičem k tomu jet raději pryč...i když bude na mě, najít ubytování za slušnou cenu, když jsem proti zůstat....přesto jsme nakonec odjeli. Projížděli jsme dál městem, bylo už skoro deset...pak jsme najednou narazili na něco jako informace:), řidič zastavil, šla jsem se tam zeptat...uvnitř seděl mladý kluk, vysvětlila jsem mu, že potřebujeme levné a bezpečné ubytování...byla jsem moc překvapená, jak hezky se mnou jednal, povídali jsme si, dokonce říkal, že má dvě kamarádky z Čech, pak zatelefonoval na pár míst a během deseti minut nám sehnal ubytování za stejnou cenu jako v Kovalam. Za další chvíli už venku čekal pán s kolem, kterého jsme měli následovat...také moc hodný člověk, bydleli jsme u něho doma - se svojí manželkou nabízeli asi tři místnosti ve svém domě (home stay), tenhle způsob ubytování je na jihu docela rozšířený. Jeho žena a jejich dvě dcerky nás přivítali hned ve dveřích...zavedli nás do našeho pokoje, poradili nám spoustu míst, které můžeme navštívit..., bylo příjemné, cítit se najednou v bezpečí a být ve společnosti milých lidí....
Ráno jsme si prohlédli město. Kochin je důležité centrum indického obchodu. U pobřeží je spousta obchodů s kořením, čajem a kávou...je to krásná podívaná...tolik barev, vůní a druhů všeho možného:-). Po době, kdy zde byli Portugalci zůstala spousta architektury a kostelů...někdy si člověk připadá jako v Evropě...ale jen na chvíli:)
Jak jsem psala, právě Kerala je nejvíce křesťanský stát Indie...když jsme projížděli, všude jsou vidět kostely, v každém městě a vesnici...působilo to na mě hodně zvláštně, nějak se mi do celkového indického prostředí nesedí...

Včera se mě Mendi a Sven ptaly na můj blog, všimly si, že večer vždycky píšu a vybírám fotky. Mendi si ho nechala přeložit googlem do aj, docela jsem se nasmály...
říkala, že píšu hodně podrobně, těžko se mi to soudí, klidně napište, mohu být stručnější:-).
Večer už nemám většinou moc jiných činností, stmívá se tu brzy, kolem osmé je úplná tma a pak už ven nemůžeme...i když tak od sedmi je nepříjemnější počasí.
Včerejší večer byl moc fajn, strávili jsme ho na střeše, je velká, tak jsme si z ní udělali sportovní hřiště. Běhali jsme okruhy, přeskakovali větve od banánovníků, které se tu suší, naučila jsem se několik čínských cviků a něco málo z čínské medicíny. Sousedé nás pozorovali z balkonu, co to provádíme...jak jsem psala, ženy tu moc nesportují...pravda je, že mají spoustu fyzické práce, nosí vodu, když se staví nosí cihly, starají se o dobytek, ručně perou...

Večer občas chodím s babičkou pro mléko, je to vždycky zvláštní, spousta lidí sedí v ulici před svým domem, děti si hrají...každou chvíli některá žena něco volá na babičku, směje se a upřeně si mě prohlíží...ptám se vždycky, co říká...babička se také jen směje a občas něco odpoví v tamilštině...:)

ulice v Kochinu
všimněte si muže na kole v pozadí...měl úžasnou "brašnu" na nosiči, vypadala jako malá truhla a deštník na zádech, zastrčený za límcem košile:)

přístavní tržiště s kořením - Kochin
dokonce jsem tady sehnala i zrnkovou kávu z Keraly...až mě mrzí, že tu nemám svou novou moca konvičku:)
káva se tu totiž všude pije hlavně instantní a velice slaboučká...babička ji první dny ještě sladila, teď už ji pro nás připravuje hořkou...

O Allepey

Z Kovalam jsme tedy pokračovali dál do Allepey, cesta byla dlouhá...ale bavilo mě pozorovat krajinu kolem, docela rychle to utíkalo...Allepey se mi však už nelíbilo tolik jako Kovalam a Kanjakumárí...tohle místo je známé hlavně kvůli lodím a přírodě, můžete si tu pronajmout loď a projet okolí...také je možné se na některé z nich přímo ubytovat.
Nakonec jsme se také rozhodli jet lodí, cena byla velice nízká, asi něco kolem 50kč...řidiči jsme vysvětlovali, že může jet s námi, protože se platí za loď a je jedno, kolik lidí pojede...nechápal nás...tak jsme požádali řidiče lodi, aby mu to přeložil a nakonec jel s námi...ale měla jsem pocit, že ho to ani moc nezajímá...:-) působí na mě velice skromně, celou dobu spal v autě, měl sebou jen  košili a dhotí na převlečení...někdy jsme si říkali, jestli vůbec něco jedl...párkrát jsem se ho ptala, tvrdil, že ano...několikrát také zastavil na čaj...
Projížďka lodí byla příjemná a uklidňující...když jsme se vrátili, pomalu už se šeřilo...začali jsme přemýšlet, kde přenocujeme...zvažovali jsme, zda jet ještě do dalšího města Kochinu a nebo zůstat v Allepey...opět se k nám mezi tím přimotal jeden pán, nejdřív se zdálo, že nám jen chce pomoct domluvit se s řidičem...abychom se mohli rozhodnout, ale postupně začal říkat, že nedaleko je pláž a tam nám může zařídit ubytování a někam volal...holky si chtěly koupit samosy (kupují si je většinou v nejrůznější stáncích na ulici), což mi nepřijde zrovna bezpečné a hlavně mě vždycky přejde hlad, když to vidím:-)...tak on nás ještě vedl do obchodu se samosamy a pak že můžeme jít na čaj a zatím, že vše zařídí....náš řidič zůstal u auta...celé to bylo divné, ten pán se mi moc nezdál, hlavně se postupně vyptával na všechno možné a bral to už jako hotovou věc, že se ubytujeme na jeho doporučení...měla jsem tak pocit, že nás do toho tlačí a to na mě vždycky působí nevěrohodně...
když už jsme byli na cestě zpět k autu, volal mi řidič...mluvil cosi v tamilštině...a jeho hlas zněl docela znepokojeně...tak nějak mi došlo, že se o nás bojí a bylo by dobré se vrátit....když jsme přišli k autu, stál tam už další muž s motorkou, měli jsme ho následovat na pláž...nastoupili jsme, náš řidič zabouchl dveře a pánovi rázně řekl, že odjíždíme do Kochinu...pak nám zvýšeným hlasem cosi povídal, zbytek cesty do Kochinu jsme strávili v tichu, všichni zabraní do svých myšlenek....je pravda, že jsem z celé té situace měla docela mrazivý pocit...

Zítra o Kochinu...jinak zatím máme jen samé dobré zkušenosti, lidé jsou moc hodní...všude občas člověk narazí na někoho, kdo nejedná seriózně...

Dnes když jsem šla ze školy konečně začalo poprchávat, bylo to moc příjemné...:-)

Teď mě čeká večeře.... papája a horké kardamonové mléko...:) hezký večer

z lodi v Allepey

tohle se neváže k Allepey...je to z dnešní přestávky ve škole...:-)

I vrány tu křičí
jedna přes druhou -
v korunách neemů...

O Kovalam a setkání s Anbuselvi

Z Kanjakumárí jsme dál pokračovali do Keraly, nejvíce křesťanského státu Indie. Odpoledne jsme dorazili do Kovalam, je to trochu turistické místo, člověk tu potká spoustu lidí z různých koutů světa. Byli jsme unavené, až po cestě jsme také zjistili, že řidič nerozumí anglicky, takže to všechno bude trochu náročné. Vystoupili jsme a vydali se hledat nějaké ubytování....v Indii není problém něco rychle najít, protože člověk dostává ze všech stran nabídky na odvoz, ubytování...vlastně Vám pořád někdo něco nabízí:-) problém spíš je, jak rozpoznat, co je dobrá nabídka a co ne...obvykle není rozumné přijmout hned tu první, protože pak se ukáže, že je všude spousta lepších a výhodnějších možností.... my jsme potkali hned chvíli po příjezdu staršího pána, který nás lákal, ať se jdeme podívat na pokoje, které nabízí...měli jsme toho už dost, tak jsme šli a nakonec se nám i podařilo usmlouvat docela dobrou cenu. Bydleli jsme hned pár metrů od pláže.
Pláž byla velice klidná, to proto že většina Indů se nekoupe...všichni se jen tak prochází, děti občas pouští draky...také tu byly obrovské vlny.
Když jsme se ubytovali, vydali jsme se na prohlídku městečka...šli jsme pořád dál při pobřeží, pak jsme zašli mezi domy směrem do města...a sledovali jsme ceduli, která nás měla dovést k poště, je to totiž už možná víc jak týden, co se snažíme nějakou poštu najít...šli jsme tedy pořád dál a dál, občas se někoho zeptali na cestu a zdálo se nám, hlavně mě se zdálo, že pořád vím, jakým směrem jít a tak jsem byla klidná, i Sven s Mendi byly klidné, protože se většinou orientuji docela dobře:-), po pěkné době jsme nakonec našli poštu, také jsem narazila na vodní melouny, tak jsem si koupila svůj první indický meloun (byl z Bangalore)...(to jsem ještě netušila, jak daleká cesta mě s ním čeká:)
Na poště jsme strávili možná víc jak hodinu a pak jsme teprve začali řešit, jak najít správnou cestu zpět. Až na rybím tržišti u pobřeží jsme zjistili, že jdeme celu dobu směrem od Kovalam ...na doporučení policistů, které jsme žádali o radu, jsme si nakonec vzali zpět rikšu, protože už se kolem nás motal nějaký chlapík a tvrdil, že cesta při pobřeží je v pořádku a dojdeme do Kovalam, policisté nás zas upozorňovali, že to příliš bezpečná cesta není...

Ráno jsem se šla projít po pláži, seděla jsem na pobřeží a po chvíli ke mě přišla jedna mladá indka, ptala se mě, proč tam sedím tak sama a odkud jsem, začali jsme si povídat, shodou okolností studovala na univerzitě také přírodovědné předměty a teď byla v Kovalam s nějakou rodinou a starala se o jejich děti. Rodina pro kterou pracovala byla smíšená, tatínek byl Ind a maminka odněkud se Skandinávie, manželé byli 13 let a měli tři děti. Anbuselvi mi popisovala, jaké to nese problémy, jak se střetávají jejich kultury. Říkala, že pro indickou ženu nepřichází v úvahu, aby opustila rodinu, jela někam s přáteli na delší dobu, chtěla být samostatná a nezávislá...i když obzvláště ve velkých městech je dnes spousta žen, které jsou vzdělané a žijí samostatně. Tradice a kultura je ale jiná. Spousta oblastí indické kultury se mi líbí, ale myslím si, že určitá míra samostatnosti je důležitá pro každého. Být schopen sdílet, ale dokázat se o sebe postarat, pokud je to třeba.
Nakonec jsme spolu strávili celé dopoledne, nasnídali jsme se...obě jsme se shodli na tom, že máme rády capátí a čaj...než jsme se rozloučili ještě mi řekla, že když mě viděla ráno na pláži, přišla jsem jí jiná než ostatní turisté, které potkává a tak mě oslovila....až mě mrzelo, že nezůstáváme v Kovalam delší dobu, Mendi a Sven už mě sháněli, protože jsem se trochu opozdila, ale to se v Indii stane velice snadno...:-)

Dál jsme ten den měli namířeno do Aleppey...o tom zase příště:-) ...komunikace z řidičem byla náročná a většinou bylo na mě všechno mu vysvětlovat tak dlouho, až jsme si konečně porozuměli:-)
Ještě o řidiči napíšu příště, protože to je moc hodný člověk...velice skromný a nakonec jsme se s ním dost spřátelili i přes jazykovou bariéru:-)

Před chvílí jsem od babičky dostala ice apple, nikdy jsem to nejedla, vždycky mi donese něco nového, protože vidí, jak jsem nadšená z těch rozličných druhů ovoce...uvnitř byly takové velké černé pecky, tak si je chci dovézt domů a zasadit:-)

pláž v Kovalam

ibiškový keř

z dneška...takhle to vypadá po sedmi hodinách...tohle je ve školce, pro děti je to dlouhé, od devítí do tří sedí a hlasitě něco opakují po učeteli, mají jen pauzu na oběd a dvě krátké přestávky....sama jsem na tom často podobně:)
Já naštěstí tak malé děti většinou neučím, protože příliš nerozumí, tady jsem dnes jen čekala asi 15minut, až přijde učitelka...

děti z vedlejší ulice...cestou pro mléko

Cinkot nákotníčků,
popraskané paty
ze sluncem rozžhavených cest,
jsou jako kůra stromů
jako vyprahlá země,
která čeká na déšť...