Z Indie...: Výprava po Satankulam, babička s dědečkem odjeli...

Dnešek se vydařil:-) Po škole když jsme dorazili domů, nám babička řekla, že odjíždějí do Tirnurvelí a zůstáváme doma sami:-) s ředitelem, ale ten stále někam odchází, předal mi klíč, kdybychom chtěli někam jít....babička je totiž poslední dny docela rozmrzelá, studenti ze školy, kteří bydlí hned přes dvůr a chodí nám pro jídlo, říkali, že je nesvá, že nás lidi potkávají, dívají se na nás...asi to vnímá staromódně, řediteli takové věci nevadí.
Ráno se většinou budím hodně brzy a dnes jsem chtěla jít se Sudharsanem pro snídani, on se babičky zeptal a ona razantně řekla, že nikam jít nemohu. Dědeček na to něco namítal, nerozuměla jsem...myslím, že by mě nechal jít...
Odpoledne jsme tedy zamkli dům a vypravili jsme se prozkoumat neznámé části Satankulam:-), bylo to fajn, hlavně člověka lákají věci a činnosti, které mu někdo zakazuje...objevili jsme další kostel a ještě jednu poměrně velkou školu s volejbalovým hřištěm, koupili jsme si nějaké ovoce a vrátili se zpět. Večer jsem zas běhala na střeše, čekám, kdy bude mít někdo pocit, že tím pohoršuji sousedy a budu muset přestat:-)
Pak někdy po osmé jsme se vypravili ještě ven...rozhodli jsme se sledovat jednoho služebníka ředitele, který nám občas nosí večeři a oběd do školy, abychom zjistili, odkud jídlo je...stáli jsme na dvoře a čekali, až přijde pro prázdné nádoby...zatím se kolem nás shlukla spousta dětí z vedlejší ulice, on nakonec přijel na kole a zašel dovnitř, rozmýšleli jsme, jestli to má smysl, když pojede na kole, ale nakonec jsme se spontánně rozběhli za ním...nebylo moc času....a všechny děti se zas rozběhli za námi...tak jsme běželi ulicí, všichni se po nás otáčeli, kolem cesty ležely krávy...a děti nás křikem následovaly...zjistili jsme, že paní která pro nás vaří nebydlí daleko...kluk seskočil z kola, zaběhl s nádobím do domu, asi jsme ho tím trochu vystrašili, nerozuměl anglicky...my jsme zůstali stát venku...před domem seděla ještě spousta žen s dětmi, my tam stáli, ony nás pozorovali, bylo to zvláštně rozpačité....asi po deseti minutách jsme se pak vypravili na cestu zpět...:-) připadala jsem si v tu chvíli, jako bych se vrátila do dětství, kdy jsme jezdili k babičce na prázdniny...

Těžké věci lidi hodně spojují...všechno je snazší, když víte, že je nablízku někdo, kdo prožívá to samé... je s Vámi na jedné lodi...až se ocitnem v přístavu, zase se naše cesty rozdělí...vlastně už asi za devět dnů...Sudharshan, Pool zůstávají, my odjíždíme do Bangalore, já se tam chvíli zdržím a Sven s Mendi pokračují dál na sever...