O našem domově v Satankulam a jihoindickém jídle...

Jak jsem psala, bydlíme u ředitele školy ještě společně s jeho starými rodiči. Mají poměrně velký dům, uprostřed je malá zahrádka s banánovníkem a papájou a před domem dvůr s kokosovou palmou.
Všichni členové rodiny jsou křesťané, po domě jsou tedy rozvěšené různé náboženské obrázky, babička každé ráno a každý večer zpívá modlitby v tamilštině. Dědeček má nemocné nohy, takže nechodí ven, jen sedí v křesle, dívá se na televizi a hodně spí. Umí anglicky, tak si s ním občas povídám, babička anglicky neumí téměř vůbec, přesto se domluvíme:-)
Dům je prostorný, ale velice jednoduše zařízený. V koupelně je jen kohoutek na vodu a malé zrcadlo. Myjeme se indickým způsobem, to znamená, že si člověk napustí do lavoru vodu a pak se menší nádobou polévá...koupelny jsou tu k tomu uzpůsobené, takže voda stéká po podlaze do kanálu.
V každé místnosti je u stropu větrák, díky kterému se dá horko lépe přežít, když vypadne elektřina je to o dost horší:)
Jídlo nám nosí jeden student, protože babička vaří jen občas, je už hodně stará. Někdy připravuje snídani nebo večeři a vaří nám čaj a kávu. Nejtypičtějším jídlem jižní Indie je dosa (připomíná trochu palačinku, ale je z rýžové mouky) a idli (rýžové knedlíčky,) jí se většinou společně se sambar, což je kořeněná zeleninová polévka...nebo se dosa plní různou zeleninou. K snídani tedy míváme kávu, dosy se sambar, nebo rýžové nudličky s kokosem nebo hrudky z rýžové mouky s kokosem a banánem, je to různé.
Oběd nám pak vždycky někdo donese do školy, míváme většinou rýži a nějakou zeleninu (sabji) a dál (luštěninovou polévku). Kolem šesté hodiny je pak svačina - indický čaj s mlékem a nějaké suchary...všichni tu večeří hodně pozdě, pro mě by byla ideální večeře v době indické svačiny...babička si už všimla, že večeře v devět hodin se nám moc nezamlouvá, takže teď poslední dny večeříme dřív...a opět jsou to různé variace rýže se zeleninou nebo dosy se zeleninou a ovoce... Nikdo tu nepoužívá lžíci, to je pro Indii typické...:)
Nemám tu ani moc hlad, je to horkem,  jím hlavně ovoce, je právě sezóna mang, tak si to užívám...neustále tu však na člověka čekají překvapení...včera večer jsem si oloupala na první pohled krásné mango a když jsem ho rozřízla, část vnitřku byla úplně černá a ven se sypaly podivné černé kousky a vypadalo to dost děsivě, lekla jsem se a běžela jsem to ukázat dědečkovi, jestli to vůbec mám jíst...bez většího vzrušení odvrátil oči od televize, podíval se na to a pak na mě a řekl: " just cut it":-) Mendi se na to také dívala...tak jsem to začala dál porcovat, i když mě přešla chuť ještě to jíst:-) z vnitřku na mě vypadli dva černí mrtví brouci...zřejmě to bylo něco podobného, jako když máme u nás červivá jablka...tedy nic nebezpečného...ale mě to trochu zaskočilo:-)

Včera u večeře jsem si povídala s dědečkem o škole, založil ji sám, byla to první anglická škola v této oblasti a je tu už 35 let. Dnes jsem dojíždějí děti ze širokého okolí, ale říkal, že začátky byly tvrdé, místní lidé tomu nebyli příliš nakloněni, že chce zakládat novou školu. Pak mi také povídal o svatbě, jeho svatba byla domluvená... svou ženu prý před tím vůbec neznal, rodiče ji vybrali a on to tak přijal. Ptala jsem se ho, co si o tom myslí, jestli považuje za správné dohodnuté svatby....řekl, že mu to přijde lepší než svatby z lásky, protože zamilovanost se vytratí. Hodně indů tvrdí, že u dohodnutých svateb láska přijde postupně a je stálejší a věří, že jejich rodiče jim vyberou partnera z podobné rodiny a z podobných podmínek, se kterým si budou rozumět.

Babička s dědečkem se o nás hodně bojí...první dny, co jsem přijela, moc nechtěli, abychom chodili ven...říkala jsem, že se půjdeme projít a pro kokosovou vodu a dědeček hned volal na jednoho studenta, aby mi pro ni došel...musela jsem mu vysvětlit, že se chceme jít projít...že potřebujeme být venku...a on říkal, že se na mě budou všichni dívat a bylo vidět, že nás nerad pouští samotné...říkal, jak Vás najdeme, když nepřijdete zpět...pak si ale zvykli, také už to tu docela známe...:) a i lidé kolem nás už znají...je to vidět i na cenách, první den mě stála kokosová voda 17 rupii, druhý den 12 a dnes jsem ji měla za 10:-)...
 Nikdo tu také nedokáže pochopit naši zálibu v chůzi...já chodím ráda pěšky, Indové jezdí všude na motorce, autem, na kole...vlastně už v Chennai jsem se s tím setkala, když mě Benadict vzal na Mariinu pláž, největší pláž v Indii, je opravdu obrovská a strašlivě dlouhá a všude je spousta lidí...přijeli jsme tam, zaparkovali motorku do dlouhatánské řady dalších motorek a vydali jsme se hledat ostatní...pořád jsme šli při pobřeží dál a dál...několik kilometrů, Benadict nadával, že už jeho motorku nikdy nenajdeme a že musí jít tak daleko pěšky...nakonec jsme našli ostatní, ale čekala nás ještě cesta zpět...přišlo mi to vtipné, protože jsme tu motorku vážně nemohli najít a on byl naštvaný, že ušel takový kus a já jsem se smála...vůbec to nechápal.. líbí se mi jít pěšky a ještě se směju:)

Právě jsme přišli ze školy,...včera jsem si říkala, jak to tu vydržím tak dlouho bez pořádného pohybu, kola a běhání a dnes jsem přišla třetí hodinu do páté třídy a kluci mi navrhli, jestli s nimi půjdu ven hrát volejbal, fotbal nebo něco jiného...ptali se mě tak opatrně, protože tady ženy téměř nesportují...a já jsem nadšeně souhlasila:-) došli jsme celá třída na hřiště i dívky a pak nastal problém, protože jsem měla představu, že budeme hrát všichni společně, ale některé dívky nechtěli hrát společně s chlapci a kluci zas protestovali, že holky volejbal neumí...přemýšlela jsem, co s tím...navrhovala jsem různé varianty, že se rozdělíme na holčičí a klučičí tým a budeme hrát proti sobě...zprvu se jim to příliš nezdálo a tak jsem chvíli hrála s dívkami takovou ne příliš sportovní hru:) a pak jsem hrála s klukama volejbal a nakonec jsem je stejně přiměla k tomu, abychom hráli něco společně a rozdělili se na klučičí a holčičí tým...bylo to fajn...
Dnes se tedy ze mě stal hlavně učitel tělocviku, protože se to rozkřiklo a všechny mé další dnešní třídy chtěli jít ven, s výjimkou nejmenších. Strávila jsem tedy skoro celý den na hřišti ve 40 stupních:-) poslední hodinu jsem měla s devátou třídou a zahráli jsme si moc pěkně, ostatní třídy to sledovali z oken, volali na mě a fandili mému týmu...ale protože jsem hrála jen s kluky, působilo to nezvykle...na sobě jsem měla dlouhou sukni a šálu...sukni jsem si zastrčila za pas, abych ji neměla až na zem a začali jsme...moc mě to bavilo a dokonce jsme vyhráli...chválili mé podání, protože jsme díky němu získali spoustu bodů a jak jsem psala, holky tady většinou volejbal hrát neumí ale ve skutečnosti mi volejbal nikdy nešel:-)...

Jsem spálená a unavená...ale mám z toho radost, jen doufám, že mě za to zítra nebudou učitelé kárat :-)

pohled ze střechy do ulice

dvůr s kokosovou palmou

Mendi s naší babičkou

dědeček

naše koupelna:)

koupelna:-)

potok v Tiruchenduru...musela jsem to vyfotit,
ptala jsem se dětí ve škole, kam dávají odpad...chtěla jsem, aby mi vysvětlili, jak to funguje v Indii a já jim vysvětlovala, jak je to u nás...koukali na mě a vůbec nechápali, na co se to ptám:)...