Před chvílí jsme se vrátili z Tirnulvalí. Je podvečer, po stole běhají mravenci, dopili jsme indickou kávu a opět vypadla elektřina. Někdy si připadám, jako bych cestovala v čase a žila jsem teď v úplně jiné době:-) čím dál víc tuhle cestu vnímám jako čas pro zastavení se, okolnosti tu k tomu člověka někdy doslova donutí a nezbývá, než se pustit všech plánů, čekat, přemýšlet, číst nebo si povídat...nejspíš se mám naučit dívat se na věci doma více pozitivně a vážit si toho, co mám...tady mi někdy přijdou úplně obyčejné věci úžasné...třeba když se ráno probudím a teče voda:-) nebo se chodím večer procházet na střechu a pozoruji hvězdy, kterých je tu ohromná spousta...:) díky malému světelnému znečištění.
Osamělost je tichá bouře,
která láme všechny naše odumřelé větve.
Naše živé kořeny však žene hlouběji
do živoucího nitra živé země. (Písek a Pěna)
Dnešní výlet do Tirnulvalí...
Vyrazili jsme někdy kolem osmé ráno na autobus, jeden student, který bydlí poblíž nás dovedl na zastávku...cesta pak trvala asi dvě hodiny...projížděli jsme nejrůznějšími zapadlými vesničkami, silnice byla hodně rozbitá, takže když jsme po dvou hodinách nadskakování nad sedačku konečně vystoupili v Tirnulvalí, nebylo mi moc dobře:)...projížděli jsme subtropickou krajinou, kolem byla rozlehlá rýžová pole, banánové háje, kokosové palmy...občas někdo pracoval na poli, nebo jsme na silnici míjeli ženy s nerezovými nádobami na hlavě nebo s koši plnými trávy...
Mendi si chtěla v Tirnulvalí koupit nějaké bavlněné oblečení, protože je tu opravdu horko, tak jsme chytili místní autobus a dojeli jsme do snad největšího obchodu, který jsem kdy viděla na sárí a jiné indické oblečení...pak jsem se ještě naobědvali a zase jsem se vypravili na cestu na nádraží, protože bylo nesnesitelné horko...autobus měl odjíždět ve 14:15...ale řidič tam nebyl ještě ve 14:20 a všichni začali vystupovat, vůbec jsem nechápala, proč odcházejí a pak nám jedna paní řekla, že řidič nepřijde a že musíme počkat do 14:50...šli jsme se tedy projít po okolí...sledovali jsme ruch autobusového nádraží...a pak jsem si najednou všimla, že se náš autobus rozjíždí, tak jsme se k němu rozběhli a paní na nás z něho mávala, ať naskočíme...tak jsme naskočili a koukli na čas...bylo 14:42:-) všechna místa k sezení byla obsazená, takže jsme stáli téměř až do Satankulam v uličce...všichni si mě pořád prohlíželi, kolem se prodíral pán, který vybíral a štípal jízdenky a další cestující, kteří nastupovali...
Pak se ze zadní části autobusu ozval křik a pán, který prodával jízdenky křičel na jiného pána, pískal na píšťalku a tahal ho za ruku, aby vstal...všichni to sledovali...vstávali, aby viděli...nakonec ten muž vstal a prodavač jízdenek si sedl na jeho místo a pak se ještě pěknou dobu hádali...jak jsme pochopili, šlo zřejmě o to, že si prodavač jízdenek chtěl sednou a všechna místa byla obsazená...tak se rozhodl někoho vyhodit...
Už jsem pochopila, proč když jsme domlouvali s Abineshem moji stáž, vůbec o vesnici Satankulam nemluvil...jen o tom, že budu v Tuticorinu, což je městečko...Satankulam se mi zatím ani nepodařilo najít na mapě:-) a je od Tuticorinu vzdálené dvě hodiny cesty...Většina stážistů chce totiž zůstat ve větších městech:-) člověk je ale jako list a nejlepší je, když ho vítr zanese tam, kde má být...
Osamělost je tichá bouře,
která láme všechny naše odumřelé větve.
Naše živé kořeny však žene hlouběji
do živoucího nitra živé země. (Písek a Pěna)
Dnešní výlet do Tirnulvalí...
Vyrazili jsme někdy kolem osmé ráno na autobus, jeden student, který bydlí poblíž nás dovedl na zastávku...cesta pak trvala asi dvě hodiny...projížděli jsme nejrůznějšími zapadlými vesničkami, silnice byla hodně rozbitá, takže když jsme po dvou hodinách nadskakování nad sedačku konečně vystoupili v Tirnulvalí, nebylo mi moc dobře:)...projížděli jsme subtropickou krajinou, kolem byla rozlehlá rýžová pole, banánové háje, kokosové palmy...občas někdo pracoval na poli, nebo jsme na silnici míjeli ženy s nerezovými nádobami na hlavě nebo s koši plnými trávy...
Mendi si chtěla v Tirnulvalí koupit nějaké bavlněné oblečení, protože je tu opravdu horko, tak jsme chytili místní autobus a dojeli jsme do snad největšího obchodu, který jsem kdy viděla na sárí a jiné indické oblečení...pak jsem se ještě naobědvali a zase jsem se vypravili na cestu na nádraží, protože bylo nesnesitelné horko...autobus měl odjíždět ve 14:15...ale řidič tam nebyl ještě ve 14:20 a všichni začali vystupovat, vůbec jsem nechápala, proč odcházejí a pak nám jedna paní řekla, že řidič nepřijde a že musíme počkat do 14:50...šli jsme se tedy projít po okolí...sledovali jsme ruch autobusového nádraží...a pak jsem si najednou všimla, že se náš autobus rozjíždí, tak jsme se k němu rozběhli a paní na nás z něho mávala, ať naskočíme...tak jsme naskočili a koukli na čas...bylo 14:42:-) všechna místa k sezení byla obsazená, takže jsme stáli téměř až do Satankulam v uličce...všichni si mě pořád prohlíželi, kolem se prodíral pán, který vybíral a štípal jízdenky a další cestující, kteří nastupovali...
Pak se ze zadní části autobusu ozval křik a pán, který prodával jízdenky křičel na jiného pána, pískal na píšťalku a tahal ho za ruku, aby vstal...všichni to sledovali...vstávali, aby viděli...nakonec ten muž vstal a prodavač jízdenek si sedl na jeho místo a pak se ještě pěknou dobu hádali...jak jsme pochopili, šlo zřejmě o to, že si prodavač jízdenek chtěl sednou a všechna místa byla obsazená...tak se rozhodl někoho vyhodit...
Už jsem pochopila, proč když jsme domlouvali s Abineshem moji stáž, vůbec o vesnici Satankulam nemluvil...jen o tom, že budu v Tuticorinu, což je městečko...Satankulam se mi zatím ani nepodařilo najít na mapě:-) a je od Tuticorinu vzdálené dvě hodiny cesty...Většina stážistů chce totiž zůstat ve větších městech:-) člověk je ale jako list a nejlepší je, když ho vítr zanese tam, kde má být...
 |
| dnešní oběd |
 |
| cesta do Tirnulvalí |
 |
| Chili:) |
 |
| čekání na řidiče |
Žádné komentáře:
Okomentovat