Dnes ráno mi babička řekla, že můžu jít se Sudharsanem pro snídani, pokud chci...nerozuměla jsem, proč změnila názor, ani proč s ním můžu jít jen já...až po cestě mi Sud vysvětlil, že ředitel včera s babičkou mluvil a řekl jí, aby nám nezakazovala chodit ven....
Po obědě jsem jela do Trichenduru k pobřeží, holky nakonec zůstaly tady, chtěly si jít zamluvit jízdenky na autobus na jejich další cesty...a mě se nechtělo zůstávat tu celý den. Krajina kolem je opravdu moc hezká, několikrát jsem měla chuť vystoupit dřív, v některé z malých vesnic po cestě...ale spousta míst je opravdu dost odlehlá...
Jsou tu rýžová pole....u Trichenduru jezero, na kterém je spousta ptáků, chtěla bych se tam podívat, tak snad ještě některý z dalších víkendů...
Lidé pracují na polích, ženy nosí obrovské hromady dřeva na hlavách...život na vesnicích tu opravdu není jednoduchý...bohatí lidé mají na všechnu práci služebníky, vidím to u ředitele doma, chodí sem paní uklízet, pomáhat s vařením dokonce i mýt nádobí...když jsem si ohřívala mléko, babička mi řekla, ať příště hrnec nemyji, sami si myjeme jen talíře. Před časem jsem řediteli říkala, že bych potřebovala ještě nějakou manuální práci na odpoledne, jestli je něco, s čím bych mohla pomoct....bylo vidět, že vůbec nechápe, ...nakonec mi řekl, že mu můžu pomoct s nějakou prací na pc:-) Bohatí lidé moc manuálně nepracují...a ti chudí zas pracují až moc...
Dnes tu byla paní a krájela zeleninu na oběd, ptala jsem se, jestli také můžu krájet nebo pomoct s vařením...obě se s babičkou začali smát a řekli, že to nejde...
Na každém kroku jsou tu obrovské kontrasty...opuštěná krajina, že se Vám zdá, jako byste se ocitli na konci světa, chatrče z banánových listů a pak se za zatáčkou objeví moderní benzínová pumpa s reklamou na coca colu nebo něco podobného...
V Trichenduru na pláži dnes nebylo ani tolik lidí, prošla jsem se...do řeči se se mnou dal jeden kluk z Chennaie a jeho tatínek...bylo zvláštní, že byli jediní, kteří měli plavky:-), jinak jsem na pláži zatím nikoho v plavkách neviděla. Pak jsem seděla u pobřeží, dívala se na moře a četla jsem si, bylo to příjemně klidné odpoledne.
Jen když jsem se vrátila zpět do Satankulam stále ještě nešel proud, nešel dnes od rána až někdy do sedmi hodin...
Podařilo se mi také zapomenout peněženku v jednom obchodě...přišla jsem na to před chvílí...neměla jsem v ní sice nic důležitého ani doklady a ani moc peněz, ale i tak mě to trochu vyděsilo, hned jsem tam běžela...pán mě zná, tak jen pokývl hlavou, jako že ví proč jsem tam, než jsem stačila cokoli říct a odemkl šuplík u stolu a peněženku mi podal.
Člověk časem přivykne různým prostředím, přestane se bát, začne si víc připadat jako součást toho všeho...a postupně se zbaví strachu, protože není opodstatněný, je to dáno, řekla bych, způsobem, jak Indii vnímáme u nás...předsudky, které o ní máme...
Dědeček dnes mluvil o cestování a bezpečnosti, říkal mi, pokud je žena oblečená podle místních zvyklostí, nepohybuje se na odlehlých místech pozdě večer nebo tak...nehrozí jí nebezpečí ....nebo alespoň ne o moc větší než jinde...
Dobrou noc...
 |
 |
| sobotní odpoledne - spali, když jsem přišla k pláži a ještě když jsem šla na autobus zpět...spousta rodin tráví volné dny u chrámů, mají sebou oběd, pak se prospí, vykoupou se....také hodně často lidé spí na zastávkách autobusů... |
Žádné komentáře:
Okomentovat